Trumpova léčba šokem

V české společnosti sílí pocit, že hospodářství i politický systém směřují špatným směrem a je nutná jejich velká Změna. Jak však naposledy ukázaly volby do Evropského parlamentu, sami tuto Změnu odmítají iniciovat a pasivně čekají, až přijde odněkud zvnějšku. Jinde v Evropě sice voliči Změnu požadují aktivněji, leč je jim to málo platné. V Rumunsku byly zrušeny prezidentské volby poté, co se vítězem prvního kola stal nežádoucí kandidát, a to na základě imbecilního zdůvodnění, že výsledky hlasování zvrátila reklama na TikToku zaplacená ruskými penězi. Přitom kolik Rumunů má TikTok a kolik z nich může poskytovaný obsah ovlivnit natolik, aby zcela změnili své politické preference? Ve snaze nežádoucího favorita definitivně zablokovat, začal jej nyní represivní aparát „demokratického“ státu vyšetřovat a vše míří k tomu, že mu bude cestou trestního práva znemožněna kandidatura v opakovaných volbách.

Hlasování v Německu naštěstí dopadlo dobře, takže Evropská komise nemusela realizovat výhrůžku, že jej také nechá zrušit. Nicméně připravovaná velká koalice mezi CDU/CSU a SPD, stranami, které prosadily masovou imigraci a energetickou politiku, dva největší současné bolehlavy Němců, bude z logiky svého fungování jakoukoliv Změnu blokovat. Tu si přitom nepřáli jen voliči zlopověstné Alternativy pro Německo (AfD), ale i většina příznivců CDU/CSU. Zatvrzelá snaha nepustit k moci AfD, s níž mohli křesťanští demokraté Změnu provést, tak způsobí nárůst nespokojenosti Němců s politickým režimem, který ztratil schopnost přetavit zájmy a přání voličů v reálné výsledky. Tlak v Papinově hrnci s ucpaným ventilem se tak dále zvýší, a to je v Německu se zkušeností Výmarské republiky, která podobnou neschopností umetla cestu nacismu, znepokojivé.

Obdobně jako voliči AfD v Německu, byli za sanitární kordon, který brání prosazení jejich zájmů, postaveni i příznivci Národního shromáždění, nejsilnější strany ve francouzském parlamentu, nebo Svobodných, vítěze loňských parlamentních voleb v Rakousku. Tato politická uskupení sdílí tři klíčové programové priority: zastavení nekontrolované imigrace, opuštění unijní klimatické politiky a omezení podpory pro válčící Ukrajinu, resp. ochota obnovit ekonomické vztahy s Ruskem. Přitom pro jejich voliče je třetí téma podružné a hlasují pro ně proto, že mainstreamové strany první dva cíle prosazují přinejlepším deklaratorně, nikoliv fakticky. Z podpory národních konzervativců tak nelze vyvozovat, že se Evropou masivně šíří požadavek na ukončení války na Ukrajině za jakýchkoliv podmínek.

Není jistě náhodou, že sureálná scéna, již jsme byli nedávno svědky v Oválné pracovně, se odehrála krátce poté, co v Rakousku začala vznikat koalice proti Svobodným a v Německu proti AfD. Tyto události americká administrativa patrně vyhodnotila jako konec naděje, že by Změna mohla přijít zevnitř politických systémů evropských zemí a dospěla k závěru, že Evropa musí být k přehodnocení směru donucena impulzem zvnějšku. Přitom pro Spojené státy americké je životně důležité přesměrovat zdroje z Evropy jinam, a k tomu potřebují Evropu silnou, schopnou postarat se o sebe sama.     

Byť to tak ze zpravodajského pokrytí nevypadá, je konflikt v přímém přenosu s ukrajinským prezidentem je jen drobnou epizodou v komplexním procesu s globálním dosahem. Pro jeho pochopení je nutné nalézt jakýsi bod nula, prvotní myšlenku, od níž se odvíjí všechny další úvahy a která těmto úvahám předurčuje směr i mantinely. Tímto prvotním bodem je přesvědčení americké administrativy, že pokud se nic nezmění, rozpoutá Čína v horizontu 5-10 let v Asii válku. Jejím prvotním cílem může být Taiwan, ale skutečným protivníkem budou USA, které budou do konfliktu okamžitě vtaženy. Přes Rusko a Bělorusko, tlačené sankcemi a vyčerpávajícím angažmá na Ukrajině do vazalského postavení vůči Číně, se válka vzápětí rozšíří do Evropy. Spojené státy, pokud jejich síly budou stále roztříštěny, válku v Asii rychle prohrají a porážkou skončí konflikt i v Evropě. Pro současnou administrativu je prioritou všech priorit blížící se třetí světovou válku odvrátit.   

Donald Trump si jako jedno z ústředních hesel svého prezidentství zvolil „Mír srze sílu“. Jeho cílem není vést válku, ale svou silou jakéhokoliv protivníka od zahájení konfliktu odradit.  Už předchozí administrativa Joea Bidena chápala, že ústřední hrozbou pro bezpečnost USA se stala Čína a Spojené státy potřebují uvolnit kapacity vázané v Evropě, ale nedokázala přimět evropské spojence, aby převzali odpovědnost za svou obranu. Mnoho se namluvilo, uskutečnil se nespočet summitů, ale skutky stále chybí.   

V roce 2014 po obsazení Krymu a východních oblastí Ukrajiny Ruskem jsem tu napsal, že evropští členové NATO jsou slabí a musí čas, který jim Ukrajinci získají poutáním Ruska, využít k urychlenému obnovení vojenských schopností. A co se stalo? Jak se ukázalo v souvislosti s plnohodnotnou invazí na Ukrajinu v roce 2022, k žádnému zbrojení nedošlo, fanatický boj s CO₂ učinil EU ještě více závislou na ruských fosilních palivech a ministryně obrany von der Leyenová stihla dokončit rozvrat německých ozbrojených sil.              

Přesvědčena o tom, že je ekonomickou velmocí a Rusko se bez obchodu s ní do několika měsíců zhroutí, reagovala EU na agresi především hospodářskými sankcemi. Záhy se ukázalo, že sankce způsobují ztráty i těm, kdo je uvalují, a na tyto náklady nebyli politici ani společnost připraveni. Byly proto zaváděny v omezeném rozsahu a postupně, což dovolilo Rusku se na ně do značné míry adaptovat, takže už nadále nejsou považovány za všemocný nástroj vedoucí k ukončení konfliktu. Členské státy EU se také pokusily získat více vojenského materiálu, ať už pro podporu bojující země nebo na posílení vlastních kapacit, ale obratem zjistily, že výrobní kapacity jsou minimální a jejich zvýšení je prakticky vyloučeno kvůli environmentálním normám a ESG, která zbrojní průmysl odřízla od přístupu k financím. Unijní byrokracie velmi pozvolna dusivé dopady pokrokářských politik na obranný sektor připustila, ale nebyla ochotna diskutovat o jejich zmírnění, natož zásadním přehodnocení. Místo toho ordinuje tradiční medicínu: dotace. Avšak protože Evropská komise není ochotna revidovat klimatickou politiku a dotační zdroje na její realizaci přesměrovat jinam, bude muset buď dále zvýšit daňovou zátěž, nebo, a to je pravděpodobnější, Unii zadlužit.

Už Bidenova administrativa sledovala, že evropští členové NATO nejsou ochotni opustit progresivistickou politiku a zkoncentrovat úsilí a zdroje na získání schopnosti bránit se před vnějším napadením. Evropané nadále spoléhají na to, že jim obranu zajistí USA a oni si budou moci žít svůj pohodlný život a vést ušlechtilý boj za záchranu planety. I tu válku na Ukrajině vedeme na čtvrt plynu, aby nás hlavně nebolela. A tak se války nevyhrávají. 

Donald Trump vidí Bidenův neúspěch a s vědomím blížící se bouře v Indo-Pacifiku se jako poslední možnost rozhodl Evropany brutálně zatřást. Ne až tak evropskými politiky, ale především občany, kteří si většinově stále neuvědomují závažnost situace a hlasují pro mainstreamové strany odmítající Změnu. To je účel Trumpovy obchodní a celní politiky, pobuřujících mediálních výroků i motiv k uspořádání podivné scény v Oválné pracovně: probudit Evropany, aby pochopili, že se věci zásadně mění a pokud se nepřizpůsobí, zůstanou sami a narazí do zdi.                        

Trumpova administrativa nyní dává evropským členům NATO na vědomí, že musí urychleně posílit své vojenské kapacity i zbrojní výrobu. Aby uvolnili potřebné lidské i finanční zdroje, musí revidovat ochromující byrokracii, opustit ESG, osekat klimatickou politiku a vzdát se představy, že je nutné společnost i ekonomiku řídit přes dotace a regulace všeho. Jak ukazuje historický projev viceprezidenta J.D. Vance v Mnichově, požadují navíc i návrat k nejzákladnějším demokratickým hodnotám, které jsou, jak ukazuje přiklad zrušení rumunských voleb nebo omezování svobody slova, v EU rychle opouštěny. V kontextu s Trumpovým pojetím bezpečnostních záruk lze z projevu vyvozovat, že Spojené státy nebudou bránit nedemokratické země, byť by se jednalo o členy NATO. A to je i pro Českou republiku zásadní zpráva, byť ve veřejném prostoru dosud ignorovaná.

Z volebních preferencí se však nezdá, že by česká společnost doceňovala probíhající dalekosáhlou transformaci bezpečnostního prostředí a oslabení obranných záruk, neboť voliči stále preferují subjekty, které nás prosazováním progresivismu fatálně oslabily a jejichž výkon při obnovování vojenských schopností i pomoci napadené Ukrajině je zhusta jen rétorický. Přitom k získání obranyschopnosti a vyrovnání desítky let kumulovaného deficitu je nutné nalézt pro obranu dostatečné zdroje, které jsou momentálně směřované jinam. To bude vyžadovat zásadní změnu způsobu, jakým jsou v rámci státního aparátu redistribuovány zdroje. Například obce a kraje měly na konci loňského roku nashromážděny přebytky z minulých let přesahující půl bilionu korun, které nedokázaly smysluplně využít. Pro přiblížení o jak obrovskou částku se ve vztahu k obranným výdajům jedná, je dobré ji srovnat s náklady nejdražšího akvizičního programu, jímž je systém F-35 s 24 letadly za 150 mld. Kč. Za peníze, které samosprávám bez užitku požírá inflace, by bylo možné pořídit jich přes 80. I Bystřici nad Pernštejnem leží na účtech stvoky miliónů, které mohly posílit naši obranu.     

Zdrojů i bez potřeby rychlejšího zadlužování je tedy dostatek, ale je evidentní, že systém jejich redistribuce trpí zásadními vadami a směřuje je do oblastí, které nejsou prioritní. Rovněž bude třeba přehodnotit, co vlastně občané této země skutečně potřebují, jestli musí mít Praha i Brno novou budovu filharmonie, jestli je v Bystřici potřebná nová sokolovna, jestli naše město musí provozovat dvě základní školy, jestli je oprávněná stavba hokejového stadionu v Jihlavě za více než dvě miliardy…, nebo mají být takto utápěné zdroje směřovány jinam.               

Jsou totiž věci, které jsou důležité a věci, které důležité nejsou. My musíme získat ztracenou schopnost mezi nimi rozlišovat a následně konat.