A stát nás zcela pozře...

Po odeznění covidové hysterie a s tím, jak se válka na Ukrajině stala běžnou součástí života, začaly v posledním roce do veřejného prostoru pronikat zprávy o trendech, které mají potenciál v dohledné době radikálně změnit životní styl každého občana EU. Je namístě kusé informace propojit a zamyslet se, jakou budoucnost nám nastartované procesy vytvoří.  

Řeč je přirozeně o aktivitách směřujících k dosažení tzv. uhlíkové neutrality a nejnověji o tzv. ESG. Tento termín, který se částečně s uhlíkovou neutralitou prolíná, označuje seznam vágních požadavků na to, co mají firmy vykonávat na poli environmentální a společenské odpovědnosti a v rámci svých interních řídících procesů. Zatím se povinnost podávat zprávy o dosažených úspěších vztahuje jen na velké firmy, ale postupně se bude rozšiřovat, až zasáhne i ty nejmenší.

Stejně jako v případě uhlíkové neutrality nezvolila Evropská unie ani u ESG cestu přímého vymáhání, ale šla na to rafinovaně přes přístup k financím. Aby si úředníci sami nemuseli špinit ruce, stanovila bankám, investičním fondům, pojišťovnám a dalším finančním institucím limity na investování a poskytování služeb korporacím s nízkým ESG ratingem. Na základě toho tyto instituce začaly ESG nezodpovědné korporace trestat horšími podmínkami typicky u úvěrů, čímž poškodily jejich konkurenceschopnost. Kdo neposlouchá, je jednoduše odsouzen k zániku, naopak kdo hrdě mává praporem progresivismu, jako třeba Vodafone, může se těšit na nižší úroky a zájem investorů.

Bylo by však podceněním vážnosti situace, kdyby se „obyčejný člověk“ domníval, že se jej ESG netýká. I když třeba není britský euroskeptický politik, kterému banka jednoduše zrušila účet pro jeho názory, pravidla ESG jej i tak časem dostihnou. Pokud je živnostník dodávající občas nějaké větší firmě, bude prověřován jako součást dodavatelského řetězce. Pokud je zaměstnanec, bude sledován svým zaměstnavatelem, aby mu nepatřičnými názory, například že manželství je vyhrazeno pro muže a ženu, neohrozil vztahy s bankami a obchodními partnery.  

Pod písmenem „S“ ve zkratce ESG je totiž skryto progresivistické pojetí zákazu diskriminace, jehož podstatou je zvýhodňování různých menšin odchylujících se v sexuální oblasti od normy. Mechanismus stvořený EU, v němž se jednotliví korporátní aktéři „dobrovolně“ kontrolují navzájem, tak přes vztah zaměstnavatel-zaměstnanec dosáhne až do svobody projevu nejposlednějšího ekonomicky aktivního člověka, a zajistí, aby nerozšiřoval názory, které zpochybňují ideologii progresivismu a environmentalismu. Stejně jako za minulého režimu mu bude tolerováno projevovat nesouhlas v soukromí, ale ve veřejném prostoru bude u vládnoucí ideologie povolena jen „konstruktivní kritika“, která nebude zpochybňovat její fundament. Šíření nekonformních názorů, označených za dezinformace, falešné zprávy či nenávistný projev, budou bránit samozvané politické neziskovky, bohatě podporované z veřejných prostředků.          

Jedním ze základních kamenů environmentalismu je na vodě postavené tvrzení, že probíhá člověkem vyvolaná změna klimatu, s níž nestačí se vyrovnat, ale je nutné ji rovnou zastavit. K tomu má sloužit dosažení „uhlíkové neutrality“, tedy faktické ukončení využívání fosilních zdrojů energie. Že se k tomuto sebezničujícímu projektu EU nikdo další nepřidal a globální emise sodovkového plynu setrvale rostou, je pro nové náboženství nepodstatná marginálie. Přestože teologie zůstává nedotčena, důsledky dekarbonizace do ekonomické a následně i společenské sféry jsou zásadní, neboť se projevují rychle rostoucími cenami energií, a tím i úplně všeho ostatního.

Jelikož ceny energie představují zásadní nákladovou položku všech surovin, výrobků a části služeb, ruku v ruce s jejich zdražováním klesá konkurenční schopnost produktů původem ze zemí EU. Pokud firmy nejsou schopné odpovídajícím způsobem snížit ostatní náklady, především personální, pokouší se zachránit svou existenci odsunutím produkce do zemí s lacinou energií. Aby tento trend zastavily, začínají některé země, například Německo a Polsko, masivně dotovat cenu energií pro vybrané podniky. Tím v rámci EU roztáčí dotační spirálu, v níž zvítězí ten stát, který bude schopen firmy subvencovat nejvíce. Tuzemská vláda setrvává v rozvážné nečinnosti, takže české podniky už na nic nečekají a odplouvají. Třeba do Indie, kam míří Brano, Mitas, Zetor i další, kterých si novináři ještě nevšimli.

Při pohledu na jí vyvolaný exodus propadá mírné nervozitě i Evropská komise, ale už vymyslela řešení. Začne na dovozy do EU uvalovat uhlíkové clo. Pro zákazníky bude sice znamenat výrazné zdražení, ale to je vlastně dobře, protože bez snížení životní úrovně, pardon spotřeby, se uhlíkové neutrality stejně nedá dosáhnout. Jenže co když začnou klíčoví importéři cla vyměřená na základě fabulací oplácet stejnou kartou, čímž ohrozí na životě i poslední exportéry, kteří ještě neutekli? V takovém případě asi bude koncept uhlíkového cla potichu zapomenut a jako jediná záchrana zůstanou dotace. Ale kde na ně vzít, když se české náklady jen na dosažení uhlíkové neutrality počítají v biliónech? Je jasné, že půjčovat si nepůjde donekonečna, takže to budou muset v posledku zaplatit občané-zákazníci. Za tímto účelem byla zřízena nová daň, nazvaná emisní povolenka, kterou skrytě platí v ceně zboží a služeb, ale brzo se rozšíří i na vytápění domácností a provoz vozidel se spalovacím motorem. Stojíme tak na začátku gigantického přerozdělovacího projektu, ve srovnání s kterým jsou i největší dosavadní dotační programy kapkou v moři.

V budoucnu povedou popsané trendy k tomu, že každý člověk bude pod přísnou kontrolou jednak státního aparátu, který bude sledovat jeho „environmentální“ čistotu, jednak zaměstnavatele, obchodních partnerů a politických neziskovek, kteří budou sledovat jeho věrnost progresivní ideologii. Současně se stane závislým na státu a jeho přerozdělovacím aparátu, protože mu erár bude odebírat významnější část zdrojů než dnes. Ve formě dotací na energie a úsporná opatření bude sice občanům část odebraného bohatství vracet, ale jen těm, kteří budou dělat to, co vládnoucí elity budou vyžadovat. Lidé ztratí podstatnou část své autonomie a svobody. Na rozdíl od minulosti nelze revoltu proti těmto trendům očekávat od mladé generace, protože dnešní dvacátníci a mladší postrádají ambice. Ideálním stavem je pro ně stabilita a klid a pro jejich dosažení jsou ochotni demonstrovat poslušnost i vzdát se svobod. Jejich tiché podvolení (ne)povinnému zbytečnému očkování vakcínou proti čínskému viru s neznámými vedlejšími účinky je pro toto tvrzení dostatečnou oporou.  

Odpor proti progresivistické a environmentalistické ideologii tak může vzejít jen od střední generace, ale i u ní bude motivace časem rychle klesat úměrně tomu, jak poroste počet lidí ekonomicky napojených na projekt společenské přestavby. K tisícům lidí již nyní kariérně závislých na administraci dotací se nově přidávají zástupy poradců na ESG. Bobtnají i politické neziskovky. Astronomické dotace na zateplování budov, instalaci občasných zdrojů energie a tepelných čerpadel přinesly řadě řemeslníků příjmy, o nichž se jim před několika lety ani nesnilo. Ve výčtu však nesmíme zapomínat ani na lidi na vrcholu pyramidy, na zákonodárce a na ně napojené šíbry. Stejně jako před třinácti lety při solárním boomu se dozajista po pražské Malé Straně i dnes pohybují osoby, které si na transformaci společnosti hodlají vybudovat pohodlné živobytí a využijí svého vlivu, aby ji udrželi v chodu co nejdéle. Kromě těchto vědomých participantů však mohou být už nyní do projektu nevědomky zataženy miliony dalších, a to kvůli povinnosti bank a investičních společností zvýhodňovat pokrokové investice. Aniž by to tušili, může jejich investiční fond spekulovat na cenu emisních povolenek, penzijní fond vlastnit dluhopisy firem závislých na pokračování ESG a banka z jejich vkladů financovat solární elektrárnu. Těm všem hrozí ztráta. Samozřejmě menší, než pokud se environmentální obrat nepodaří a ekonomika EU se v důsledku naprostého vyčerpání zdrojů zhroutí, ale pro kariéru a bonusy vrcholných manažerů je jistá ztráta dnes horší než pravděpodobný krach zítra.

Zatímco tedy počty lidí vysoce motivovaných posouvat progresivistickou transformaci vpřed rostou, odpor (budoucích) obětí experimentu, jak jej vyjadřují výsledky voleb, je minimální. Naděje, že politické elity proces zastaví, tak patrně nedojde naplnění. Jak bude v krásné čisté Unii vypadat Bystřice nad Pernštejnem?

Vzhledem ke struktuře místní ekonomiky, závislé na velkých výrobních závodech s relativně málo sofistikovanou a energeticky náročnou produkcí, bude naše město zdražováním energií postiženo ještě více než ostatní. Odchody zaměstnavatelů a zavírání podniků nejsou žádný hypotetický, ale spíše pravděpodobný scénář. V celém hospodářství nalezneme jen hrstku oborů, které na transformaci společnosti vydělají. Nebudou to společnosti výrobní, pokud jejich podnikání není postaveno na čerpání dotací, ale různí poskytovatelé poradenských služeb, hlídači správného chování apod. V Bystřici dnes žádný z nich nepůsobí a nejsou tu ani podmínky, aby se zde v budoucnu usadil, takže výpadek zaměstnanosti v tradičních oborech nebude čím nahradit.

Po zaměstnavatelích budou nuceni odstěhovat se za prací i zaměstnanci, pokud tedy se svou kvalifikací někde jinde dostanou příležitost. Z místní ekonomiky zmizí podstatná část kupní síly, což poznamená i poskytovatele služeb a prodejce. Městské byty se začnou vyprazdňovat, nebo je obsadí nájemci závislí na sociálních dávkách. Životní úroveň bude v důsledku výpadku příjmů a současně vysokých nákladů na společenskou transformaci klesat. Krátkodobě mohou díky dotacím na procesu vydělat finančně silní majitelé nemovitostí, ale i oni nakonec v dlouhodobém horizontu zaplatí více, než dostanou. Zchudneme všichni a budeme se od sebe lišit jen velikostí ztráty. Při každém blackoutu nás však může hřát vědomí, že žijeme v nejpokrokovějším koutě planety a ostatní k nám závistivě vzhlížejí.