Školní šikana

Zaměstnanci českého regionálního školství se rozhodli v pondělí 27. listopadu vstoupit do výstražné stávky a nezúčastněný pozorovatel se nestačí divit. Stávka, to je v místních poměrech neobvyklý, extrémní krok, přitom uváděné důvody jsou buď malicherné nebo veřejnosti nesrozumitelné. O co tu ve skutečnosti jde?

To, čeho jsme svědky, je klasický případ poměřování pindíků. Chcete-li méně bulvárně, měření sil mezi dvěma aktéry, po němž bude poražený nucen vůči vítězi přijmout podřízenou roli. V aktuálním souboji se v pozici obránce nachází vláda, usilující o realizaci svého politického programu. Vyzývatelem jsou učitelé, kteří se snaží stávkou demonstrovat, že dokáží šikanováním žáků a jejich rodičů způsobit vládě takové reputační škody u voličů, že dalece převýší potenciální zisky z realizace politických cílů. Když organizátoři označili stávku za „výstražnou“, neučili tak proto, že by „stávku“ bez adjektiva považovali za jaksi méněcennou a přehlédnutelnou. Zvolili takový název, protože se skutečně jedná o varování vládě: podvolte se, nebo budeme pokračovat.

Probíhající poměřování sil skrze stávku přirozeně není samoúčelné, ale má ryze praktický cíl posílit pozici odborů a oslabit postavení vlády v širší šachové partii, v níž se rozhoduje, kdo bude určovat podobu českého regionálního školství. Zda to budou i nadále učitelé, reprezentovaní odbory a zájmovými skupinami, nebo ti, kteří to celé platí, tedy občané reprezentovaní svými volenými zástupci.          

Po většinu života současné vlády se zdálo, že hodlá provádět politiku v zájmu učitelů a uznává speciální postavení odborů při utváření školské politiky. Příkladem budiž garance průměrného učitelského platu ve výši 130% průměrné mzdy zákonem, což pedagogům přiznalo jistoty obvyklé na úrovni ústavních činitelů. Potom ovšem přišlo září, kdy se ukázalo, že pozice odborářských bossů není tak silná, jak asi věřili. Tehdy představený návrh státního rozpočtu na rok 2024 počítal s meziročním snížením rozpočtu resortu školství o téměř 12 mld. Kč, přičemž převážná část úspor měla být dosažena poklesem počtu tabulkových míst v regionálním školství. Odboráři správně pochopili, že cílem vlády není jen dosáhnout snížení nákladů, ale začít regulovat živelný růst zaměstnanců regionálního školství, který odborům do té doby pomáhal rozšiřovat členskou základu a zvyšovat vliv.

S cílem uchránit své postavení, začaly školské odbory proti návrhu vznášet námitky. Jelikož jsme uprostřed hry stínů, takže ne proti podstatě vládního návrhu, ale proti jeho vnějším znakům, tedy rozpočtovým úsporám. V bezprostřední, mírně panické reakci se pokusili získat veřejnost na svou stranu mobilizací za „férové“ odměňování nepedagogických pracovníků. Jenže na zaměstnancích, kteří jsou všeobecně považováni za nahraditelné a jejichž prestiž je ve srovnání s pedagogy mizivá, se žádný frontální útok na vládu postavit nedá. Školníci a kuchařky jsou v této partii jen pěšci, které je každá ze stran připravena při nejbližší vhodné příležitosti obětovat. Navíc se do značné míry jedná o zaměstnance soukromých společností vytvářejících profit na poskytování školního stravování.

Například v Bystřici působí firma Primirest, dříve známá jako Scolarest. Ta čerpá dotace jak od státu na personální náklady, tak od města, které hradí investice a částečně i energie a účtuje si podnákladové nájemné. Za školní rok 2021/2022 Primirest v nějakých 240 provozovnách v celé republice utržil včetně dotací 426 mil. Kč, ale vykázal zisk jen 1,9 mil. Kč, jak se sluší na korporaci závislou na veřejných financích. Jenže to je jen část příběhu. V účetním roce 2021/2022 Primirest nakoupil suroviny, energie a služby na 268 mil. Kč, z toho ovšem za 227 mil. Kč od prostředníků - firem spadajících do stejné skupiny Delirest (dříve Compass Group). A Delirest vykázal při tržbách 1,4 mld. Kč už zajímavější čistý zisk 57 mil. Kč. Poskytování školního stravování tedy není beznadějně ztrátový obor a přílišným bojem „za kuchařky“ by se školští odboráři mohli dostat do podezření, že fakticky chrání zisky nadnárodních korporací. I proto bylo nutné frontovou linii vyztužit dalšími důvody, které by ospravedlňovaly stávku.      

Od roku 2020 se počet pedagogických úvazků na školách určuje podle tzv. PHmax, což je maximální počet hodin výuky týdně, který může být škole proplacen ze státního rozpočtu. Čím více hodin škola odučí, tím více učitelských úvazků dostane zaplacených. A od přídělu na pedagogy se odvíjí i nárok na nepedagogické zaměstnance Aniž by bylo nutné rozebírat metodiku výpočtu do detailů, je ze samotného principu evidentní, že motivuje školy k tomu, aby odučily maximální povolený počet hodin. Samozřejmě k vykázání potřebných hodin nestačí jen učitelé, jsou k němu potřeba i žáci, kteří proto musí ve škole trávit více času. A tak například bystřická ZŠ Nádražní ordinuje už prvákům vedle dříve běžných čtyř vyučovacích hodin jednou týdně hodinu navíc a deváťáky jednou týdně pouští domů až po půl čtvrté.

Více času stráveného ve škole však neznamená lepší studijní výsledky, protože schopnost udržet pozornost je přirozeně omezená. Navíc snahu soustředit se dnes dětem sabotuje nedostatek kyslíku v utěsněných zateplených budovách. Část z nich se potom vzhůru udržuje tzv. vyrušováním, a tím je dílo zkázy dokonáno.        

Současné velkorysé nastavení výpočtu PHmax vedle zvýšení počtu hodin pro žáky umožňuje také v některých předmětech dělení tříd do menších skupin s vlastním vyučujícím. Právě jejich vynuceným slučováním straší odbory, ovšem zda by takový krok sám o sobě přinesl úpadek vzdělanosti, je spíše nepravděpodobné.

Je-li důsledkem benevolentních pravidel financování regionálního školství, že se za posledních pět let armáda pedagogů rozrostla o 30 000 hlav, vládě nezbývá než k zastavení roztočené spirály přijmout nějaká opatření. Jedním z jejích dalších návrhů, který je opět terčem učitelské kritiky, je přenesení části personálních nákladů na zřizovatele, tedy u základních škol převážně na obce a u středních škol hlavně na kraje. V této souvislosti je nápadné mlčení komunálních politiků k vyhlášené stávce. Přestože by starostové mohli využít svůj vliv na obcemi zřizované školy, žádná velká snaha odradit pedagogy od konfrontace patrná není. Komunální politici tak zjevně dávají přednost ochraně rozpočtů, které kontrolují, před ochranou zájmu svých voličů, které stávka poškozuje.

Přitom, jak jsem již popsal v jednom z předchozích článků, bez větší participace zřizovatelů na financování nelze nekontrolovatelné bytnění regionálního školství zastavit. Dokud drtivou většinu nákladů ponese státní rozpočet, nebudou mít obecní a krajští politici důvod sledovat efektivitu zařízení a budou dál jmenovat ředitele, kteří budou najímat zaměstnanců, co jim tabulky dovolí.

Přestože jdou učitelé do stávky pod heslem „Jde o děti, ne o peníze“, druhá část tvrzení je tedy ve světle předchozího textu evidentně nepravdivá. Jejich cílem je zabetonovat současná pravidla financování, která zajistí 130% průměrné mzdy pro neomezený počet pedagogů. Co se týká první části hesla, ta je zcela pravdivá. Jde o děti jakožto prostředky k dosažení odborářských cílů. Chybu by udělal ten, kdo by motto interpretoval jako snahu hájit zájmy dětí. Protože není v zájmu dětí, aby strukturu školství určovaly odbory.  

V pondělí stávkující pracovníci školství své žáky a studenty pod záštitou klamných důvodů zatáhnou do cynického měření sil s vládou. Fialův kabinet je sice slabý, protože fundamentálním naplňováním Green Dealu zradil své voliče a zůstal bez veřejné podpory, takže asi pedagogům ustoupí, ale to, jakou hráli učitelé s veřejností stínovou hru, se jen tak nezapomene.

Ke cti pedagogických sborů gymnázia a zemědělské školy slouží, že se k šikanování svých studentů a jejich rodičů nepřipojily.