Školství jako chráněná dílna

Angličané používají metaforu „slon v místnosti“ pro situaci, kdy nějaký jev každý vidí, a k jeho nepatřičnosti ani nemůže nevidět, ale současně všichni předstírají, že nevidí, aby jej nemuseli řešit. Při hledání úspor ve státním rozpočtu, které dominuje současné veřejné diskusi, je slonem v místnosti regionální školství. 

V letošním roce mají výdaje státního rozpočtu na regionální školství, jímž se rozumí mateřské, základní, střední a vyšší odborné školy, dosáhnout 202,6 mld. Kč, meziročně o 12,3 mld. Kč více. Před deseti lety, za vlád Petra Nečase a Jiřího Rusnoka, vystoupaly roční náklady státu na regionální školství na 85,1 mld. Kč. Během jediné dekády se tak, především přičiněním vlád Sobotky a Babiše, expozice státního rozpočtu vůči regionálnímu školství zvýšila na téměř dvouapůlnásobek! Příčinou šokujícího skoku přitom nebyli žáci a studenti, neboť jejich počet mezi léty 2013 a 2021 vzrostl jen o 10% na 1,93 mil. Příčinou jsou zaměstnanci, jejichž počet se zvednul mezi léty 2013 a 2022 o třetinu z 237 tis. na 317,8 tis. Navíc průměrný měsíční plat zaměstnanců v regionálním školství (pedagogických i nepedagogických pracovníků) se ve stejném období zvýšil z 22 736 Kč na 40 175 Kč, tzn. o 77%, přičemž u samotných učitelů stoupnul o 80% na loňských 48 167 Kč.

Zmíněná výdajová položka státního rozpočtu však ani zdaleka nepředstavuje konečný účet za fungování systému regionálního školství. Náklady na něj se totiž v současnosti dělí mezi stát, který hradí výše uvedené personální náklady, a zřizovatele, jímž jsou v případě mateřských a základních škol dominantně obce a v případě středních a vyšších odborných škol až na výjimky kraje. Úkolem zřizovatele je zajišťovat škole zázemí, tedy budovy, sportoviště a vybavení, a to jak po stránce investičních, tak provozních výdajů. Samozřejmě na výstavbu a modernizaci školských zařízení čerpá dotace, které představují další zátěž pro státní rozpočet.

Město Bystřice nad Pernštejnem je zřizovatelem jedné mateřské školy (se třemi pobočkami), která pro rok 2023 plánuje výdaje 23,8 mil. Kč, z nichž na zřizovatele připadá 3,4 mil. Kč. Na každou z 25 pedagogických pracovnic připadá průměrně deset dětí.

Je zřizovatelem i dvou základních škol. Základní škola T. G. Masaryka očekává pro letošní rok výdaje 41,8 mil. Kč, z nichž má město pokrýt 6,8 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že náklady na letošní rok jsou i přes valorizaci platových tabulek pod úrovní loňska, lze očekávat ještě jejich zvýšení v průběhu roku. Ve školním roce 2021/2022 v zařízení pracovalo 45 pedagogických pracovníků a při kapacitě 800 jej navštěvovalo 425 dětí. Na jedno dítě připadaly náklady 101 tis. Kč a na jednoho učitele průměrně 9,4 dítěte. Základní škola Nádražní neuveřejňuje souhrnný rozpočet na aktuální rok, jen jeho část, kterou má hradit zřizovatel. Proto je nutné čerpat data z výroční zprávy, podle níž ve školním roce 2021/2022 dosáhly výdaje 36,6 mil. Kč, z toho město zaplatilo 4,7 mil. Kč. Zařízení s kapacitou 810 žáků navštěvovalo 395 dětí. Náklady na jednoho žáka činily 93 tis. Kč a na každého ze 44 pedagogických pracovníků připadalo průměrně 9 dětí. Třetí základní školu, situovanou na ulici Tyršova, zřizuje Kraj Vysočina. Zařízení pro děti se speciálními potřebami s kapacitou 82 žáků neuveřejňuje výroční zprávy a dohledat proto lze jen ekonomické ukazatele. Letošní náklady mají dosáhnout 9,9 mil. Kč, z nichž 1 mil. Kč uhradí zřizovatel.   

Kraj Vysočina v Bystřici provozuje také dvě střední školy. Gymnázium očekává letos výdaje ve výši 34,7 mil. Kč, z nichž 6,6 mil. Kč připadá na zřizovatele. Zařízení s kapacitou 360 studentů ve školním roce 2021/2022 evidovalo 262 žáků a disponovalo 30 pedagogickými pracovníky. Náklady na jednoho studenta činily 122 tis. Kč a na jednoho pedagogického pracovníka připadalo 8,7 žáka. Vyšší odborná škola a Střední odborná škola zemědělsko-technická pro rok 2023 plánuje výdaje 60,6 mil. Kč, přičemž podíl Kraje Vysočina má být 18,5 mil. Kč. Zemědělskou školu s kapacitou 906 studentů ve školním roce 2021/2022 navštěvovalo 236 žáků. Škola ve výroční zprávě neuvádí přehled zaměstnanců. Na webových stránkách uveřejňuje kontakty na 56 zaměstnanců a za předpokladu, že se jejich počet nezměnil a 20% tvoří nepedagogičtí pracovníci, připadá na jednoho pedagoga průměrně 5,2 studenta. Náklady na jednoho žáka dosáhly 223 tis. Kč. 

Do jaké míry se státní rozpočet podílí na financování základní umělecké školy a domu dětí a mládeže, zřizovaných městem, nelze vyčíst z dokumentů těmito organizacemi uveřejňovanými, neboť první jmenovaná je vůbec nevydává a druhý v něm potřebná data neuvádí. Podle závěrečného účtu města činily v roce 2021 celkové náklady ZUŠ 16,1 mil. Kč a DDM 4,5 mil. Kč. Do financování regionálního školství spadají také dotace na školní stravování, které na bystřických dvou základních školách a gymnáziu provozuje Scolarest. Vzhledem k tomu, že má firma sídlo v Praze, vyplácí jí subvence magistrát Hlavního města Prahy. Ten ovšem nemá žádnou motivaci kontrolovat, zda korporací udávané počty strávníků, od nichž se odvíjí výše dotace, odpovídají skutečnosti, neboť se nejedná o jeho peníze. Krajské úřady totiž při financování regionálního školství vystupují v roli zprostředkovatelů, kteří peníze od ministerstva přeposílají školským zařízením, aniž by ovšem mohly jakkoliv ovlivnit přidělovanou částku, neboť ta je určena normativy.

Ve financování regionálního školství se tak v České republice v průběhu času vytvořil obskurní systém, v němž mají školská zařízení zájem čerpat co nejvíce, jimi udávaná data mají kontrolovat krajské úřady, pro které je to ovšem práce navíc, na níž nemají zájem, a samotné ministerstvo školství, které by snad mělo zájem čerpání dozorovat, na příjemce nedosáhne, protože s ním nemá žádný vztah. Navíc výše uvedená data dokládají, že zřizovatel zařízení zpravidla hradí méně než 20% celkových provozních nákladů. Jelikož i při výstavbě a modernizaci školských zařízení čerpá dotace a obvykle nese jen kolem 20% nákladů, výstavba, udržování a provozování školského zařízení jsou paradoxně drahé pro státní rozpočet, ale ne pro zřizovatele. Vede to k tomu, že v oblastech s demografickým vzestupem (Praha, Brno a města v jejich okolí) škol přibývá, ale v místech v demografickém úpadku neubývá. Český systém regionální školství je tudíž nastaven tak, aby permanentně a nekontrolovatelně bobtnal.     

Jen v tomto systému je potom možné, aby roční náklady na regionální školství přesáhly 230 mil. Kč v Bystřici, jejíž rozpočet na letošní rok počítá s výdaji 330 mil. Kč. Pouhý provoz školských zařízení tak spolkne 2/3 toho, na kolik vyjde městský úřad, knihovna, muzeum, TIC, sportoviště, nakládání s odpady, jednoduše celé fungování města, a to jak po stránce provozních, tak investičních výdajů. Jen takový systém dovoluje bystřickým zastupitelům provozovat dvě poloprázdné základní školy a krajským zastupitelům zemědělskou školu obsazenou z méně než třetiny.

Racionalizace sítě školských zařízení je mezi voliči vysoce nepopulární krok, jemuž se přirozeně politici snaží všemožně vyhnout. Na celostátní úrovni si pomohli jednak inkluzí, jednak tlakem na absolvování pochybných vzdělávacích programů a kurzů a v neposlední řadě byrokratizací školství, při níž na učitele naložili samoúčelnou administrativu. Cílem je vytvářet dojem, že jsou i při klesajícím počtu žáků na jednoho pedagoga vytížení. Na úrovni samospráv se politici díky přenesení většiny nákladů na stát mohou tvářit, že v místnosti jednoduše žádný slon není. 

Prudký růst nároků na financování ze státního rozpočtu ovšem odhaluje, že se regionální školství vymklo z kloubů a stalo se jednou z hlavních fiskálních hrozeb. Dostat ho zpět pod kontrolu je možné několika opatřeními. V prvé řadě je nutné osvobodit učitele od veškerých činností, které nejsou nutné pro vzdělávání žáků. Díky tomu se zvýší produktivita každého z nich a ukáže se vysoká míra přezaměstnanosti. Následně je nutné motivovat krajské a obecní politiky, aby provoz školských zařízení zefektivnili redukcí této přezaměstnanosti. A to tak, že by byl současný způsob přerozdělování přes kraje zrušen a napříště by zřizovatelé přímo od ministerstva dostávali paušální platbu na každého žáka, jejíž výše by se odvíjela od typu školy. Zřizovatel by měl volnost v tom, jak peníze mezi jednotlivá zařízení rozvrhne. Celkový objem prostředků rozdělovaných ze státního rozpočtu by se ovšem snížil o 1/3 a bylo by ponecháno na samosprávách, jak se s výpadkem vyrovnají. Tedy zda se rozhodnou zařízení a učitelské sbory sloučit, nebo budou dál udržovat neefektivní soustavu na úkor ostatních výdajů městského či krajského rozpočtu.          

Zatím se však zdá, že současná vláda pracovníkům v regionálním školství žádný stres nezpůsobí. Místo řešení přezaměstnanosti se naopak snaží řady pedagogů dále rozšiřovat. Za tímto účelem se i v čase hledání „úspor“ (čti způsobů, jak z daňového poplatníka vytáhnout více) rozhodla dosud deklaratorní cíl zvednout průměrný plat učitelů na 130% průměrné mzdy zakotvit v zákoně, což bude znamenat rychlé zvyšování předmětné položky státního rozpočtu. Asi nám ten (ne)viditelný slon musí nejdříve pořádně dupnout na nohu, aby se politická reprezentace odhodlala systém znovu promyslet.