Peníze do větru

Pod zástěrkou svatého boje proti změnám počasí hnaným sodovkovým plynem se po roce 2008 pod zavádějícím názvem emisní povolenka nenápadně etablovala nová daň s gigantickými výnosy. Jen v České republice by podle současných odhadů měli být do roku 2030 občané ochuzeni o půl bilionu korun. Vybrané prostředky mají být následně přerozdělovány ve formě dotací na projekty, které o sobě budou tvrdit, že vedou ke snížení emisí, především CO₂. Pár chlupů z kořisti je vždy třeba nechat i „obyčejným lidem“, což probíhá přes program Zelená úsporám. Z průměrných 30 miliard k přerozdělení ročně je ovšem jasné, že o tak velké peníze budou mít zájem hlavně velcí hráči. Ostatně bez jejich drahých projektů by rozdělování desítek miliard do drobných investic jednotlivců v hodnotě maximálně statisíců korun představovalo pro úředníky nesnesitelné administrativní utrpení. I z praktických důvodů se proto většina peněz vybraných na emisních povolenkách občanům vrátit nemůže a jejich úkolem je jen celý boj s počasím zaplatit.    

Naopak projekty snů, které úředníkům umožňují „zbavit“ se rychle značných částek k přerozdělení, jsou přeměny stávajících uhelných elektráren, spalujících tuzemské energetické suroviny a živící tisíce lidí, na plynové, které dávají práci lidem v zahraničí a vyvádí přes nákup plynu bohatství do ciziny. Například na demolici elektrárny Mělník a výstavbu nové plynové na jejím místě zákazníci přes emisní povolenky poslali ČEZ 7,5 mld. Kč. Tato částka samozřejmě nepokryje veškeré náklady a zbytek nové elektrárny proto zaplatí Češi v cenách elektřiny. Na obdobný projekt pana Křetínského v Komořanech u Mostu se zákazníci složili bezmála třemi miliardami.        

I přes dotování největších a nejbohatších však ve fondech stále zůstávají prostředky pro menší hráče, kteří sice nemají schopnosti k vybudování elektrárny na fosilní paliva, ale troufnou si na tzv. obnovitelné zdroje energie. A protože potenciál velkých solárních elektráren byl do značné míry vyčerpán během solárního boomu 2010-2012, obrací svou pozornost k větrným elektrárnám. Starosty obcí v místech s vyšší rychlostí větru tak začali navštěvovat potenciální investoři sondující ochotu nechat si za domy postavit větrník. Z pohledu do mapy vypracované Akademií věd je evidentní, že náš kraj, Kraj Vysočina, je pro podobné investory velmi lákavá destinace.

Rostoucí tlak investorů, kteří se za cizí peníze chtějí stát snadno rentiéry, zaznamenali politici na kraji, kteří přitom museli reflektovat skutečnost, že i přes příhodné podmínky je zde zatím větrných instalací minimum, jelikož většina obyvatel Vysočiny tu jednoduše žádné cizí větrníky nechce. Vedeni snahou vytvořit podklad pro rozhodování o záměrech na výstavbu větrných elektráren tak nechali letos vypracovat revizi Strategie ochrany krajinného rázu Kraje Vysočina (SOKR), která bez větší pozornosti veřejnosti existovala již od roku 2008.   

SOKR je zaměřen na estetickou a přírodní hodnou krajiny, která podle autorů Strategie není výhradně subjektivní, ale lze identifikovat i její objektivní elementy. Ochranu potom podle nich zasluhují všechny přírodní prvky krajiny a dále ty historické a kulturní prvky, na jejichž hodnotě panuje všeobecná shoda.  SOKR tak vymezuje typické hodnotné znaky přírodní, historické a kulturní povahy a u každého z nich i principy ochrany. U těchto elementů navíc Strategie jako další znak vyžadující ochranu určuje i harmonické měřítko a vzájemnou koexistenci jednotlivých prvků v harmonickém vztahu. Právě nevyhnutelná disproporce a narušení harmonie plynoucí z velikosti bude vždy výsledkem umístění větrné elektrárny v krajině Českomoravské vrchoviny. Jelikož se však hodnota jednotlivých prvků krajinného rázu liší místo od místa, rozčlenila SOKR území kraje na 21 oblastí. Nalezneme v ní proto jak lokality, kde je instalace větrné elektrárny nepřípustná (např. krajina mezi Humpolcem, Jihlavou, Telčí a Pelhřimovem nebo mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím), tak oblasti, kde je při splnění dalších podmínek výstavba větrníků přijatelná (např. Moravskokrumlovsko poznamenané elektrárnou Dukovany).

Naše město bylo zařazeno do oblasti Novoměstsko-Bystřicko, která spadá do střední a nejpočetnější kategorie „umisťování větrných elektráren nelze doporučit“. Důvodem k rezervovanému postoji je v našem případě skutečnost, že by větrníky vždy přesahovaly místní horizonty a byly by dobře viditelné jak ze samotné oblasti, tak i ze Žďárských vrchů. Navíc by zasáhly hustou síť kulturněhistorických dominant od kostelů ve Vítochově, Zvoli, Rozsochách, Lísku a Bobrové po historické centrum Bystřice. Rovněž by poznamenaly nadprůměrně zachované historické členění krajiny (meze, remízky, polní cesty). V této souvislosti SOKR zmiňuje lokalitu Zlatkov-Josefov, ale i na dalších místech v okolí můžeme nalézt např. pozůstatky historické sítě cest lemovaných alejemi ovocných stromů, které představují významné místní dominanty a prvky harmonicky členící krajinu.  

Přestože byl letos SOKR revidován v souvislosti se záměry na výstavbu větrných elektráren, jeho záběr není zdaleka omezen na energetické projekty a stanovuje proto obecné požadavky na umisťování všech staveb. V zájmu ochrany krajinného rázu by v oblasti Novoměstsko-Bystřicko např. neměly být technicky upravovány vodní toky a narušovány rybníky a mokřady. Výstavba by se neměla rozšiřovat do volné krajiny a není žádoucí na horizontech povolovat objekty přesahující výšku lesa. Stejně tak by nově urbanizované plochy na okraji zástavby měly navazovat na dochovanou urbanistickou strukturu sídla a žádná stavba by neměla narušit vizuální dominanci kostelních věží.

I když Bystřice a nejbližší okolí nejsou kvůli blízkosti historických dominant považovány za vhodné pro umisťování větrných elektráren, jak ukazuje tato mapa, více na jihovýchod, v oblasti kolem Věchnova a Býšovce, už je obtížnější nalézt argumenty proti jejich instalaci z titulu narušení výhledů. Nelze tedy vyloučit, že se se i přes příznivé závěry SOKR ve vzdálenějším okolí Bystřice větrníky objeví.

Největší slabinou SOKR však zůstává, že se nejedná o závazný dokument. V tuto chvíli je jen podkladem, který by se měl, pokud se tak krajská politická reprezentace rozhodne, překlopit do územního plánu kraje a přes něj do územních plánů obcí. Až v tu chvíli se jeho závěry a požadavky stanou závaznými při povolování staveb. Vzhledem k dlouhodobě rezervovanému postoji Kraje Vysočina k větrným elektrárnám, bez ohledu na to, zda v jeho čele stála ČSSD nebo ODS, lze však chovat naději, že bude tento proces završen úspěšně. Rizikem nicméně zůstává tlak enormního množství dotačních peněz na celostátní politickou úroveň a snaha vytvořit tzv. akcelerační zóny, u nichž by vliv občanů i místních samospráv na povolování větrníků byl omezen. Přitom není pochyb, že tzv. obnovitelné zdroje energie, které nejsou z principu schopny zajistit stabilní a dostatečné zásobování energiemi, jsou jen extrémně nákladnou slepou vývojovou větví a budoucí energetické potřeby obyvatel Země dokáže uspokojit toliko termojaderná fúze. Pokud by lidstvo koncentrovalo prostředky vynakládané na boj se sodovkovým plynem na její praktické využití, byli bychom mu už mnohem blíže. To by ovšem cílem musela být skutečně transformace energetiky, nikoliv přerozdělení bohatství a přestavba společnosti.