Na koho ten Eden padne...?

Nedávno jsem tu psal o plánu představitelů města zbavit se břemene Farmy Eden a Centra Eden jejich společným pronájmem. Přestože se prostor pro změnu způsobu fungování Centra Eden otevřel na jaře 2020, turistické zařízení vstoupilo do začátku loňské sezóny jako by bylo dotačními pravidly stále omezeno, a jen pozvolna zavádělo služby komerčního charakteru. Centru se sice podařilo snížit ztrátu ze 4,2 mil. Kč na 2,7 mil. Kč, leč příjmy z pronájmu prostor se zvýšily z 28 tis. Kč na stále zanedbatelných 90 tis. Kč. Už na konci sezóny tak podrobná data pravděpodobně ukázala, že pořádání soukromých oslav a konferencí nemá samo o sobě potenciál dostat hospodaření aspoň na nulu. Proto byla začátkem října 2020 uzavřena poradenská smlouva s advokátní kanceláří, která měla prozkoumat dostupné možnosti.

Právníci provedli prezentaci svých zjištění a doporučení představitelům města již 26. října, ale ještě v polovině dubna následujícího roku nemělo město k dispozici písemnou zprávu, která měla shrnovat provedenou prezentaci a zodpovědět otázky při ní vznesené. Vyvolává to dojem, že o završení kontraktu předáním závěrečného stanoviska nikdo z radnice nestál, a kdybych nepodal žádost o jeho poskytnutí, tak by ani nevzniklo.

Vzhledem k tomu, jakým směrem se aktuálně záměry vládnoucí koalice ubírají, je překvapující, že se materiál vůbec nezabývá budoucností Farmy Eden a nepředpokládá její sloučení s turistickou částí. Ještě podivnější u právního názoru je, že se jen okrajově věnuje právním věcem a místo toho úvahy koncentruje kolem otázky, jaký způsob využití majetku by byl pro město nejvýhodnější z hlediska daní, především DPH. Pokud advokátní kancelář řeší záležitosti bytostně účetního charakteru, pak to značí, že představitelé města nedokázali přesně definovat zadání, nebo jej vymezili správně, ale neuhlídali jeho naplnění. V úvahu připadá i třetí možnost, a sice že poskytnuté stanovisko není úplným souhrnem informací, které zadavatel obdržel, a uvolněny byly jen neškodné pasáže.

Přitom problematických aspektů právního charakteru najdeme v dosavadním fungování Centra Eden celou řadu. Například dodané stanovisko ani jednou nezmiňuje termín „nedovolená veřejná podpora“, a nezabývá se otázkou, zda je slučitelné s právem posílat do společnosti založené za účelem dosahování zisku každoročně miliony korun na sanaci ztrát. Jak bylo, je a v budoucím uspořádání bude zajištěno, aby subvence končily výhradně v činnostech vykonávaných ve veřejném zájmu, jako je muzejnictví, a nemohly se přelévat i do komerčních aktivit? Kolem tohoto tématu dokument jen krouží a zdánlivě bez důvodu doporučuje třeba u akcí pro veřejnost přejít na transparentnější objednávání a jednorázovou úhradu nákladů městem. Financování různých slavností je jedna výseč mnohem komplexnější otázky, která však zůstává bez odpovědi.

Oslovení právníci prozkoumali dvě varianty možného vztahu města k Centru Eden a u každé z nich další podvarianty. První varianta předpokládá, že zařízení zůstane v majetku města, které jej bude i provozovat. Zde se pak nabízí buď utlumení komerčních aktivit a přechod k instituci muzejního typu, nebo naopak transformace na v podstatě komerční podnik, který by provozoval jen minimum veřejných akcí, a to striktně na základě objednávky. Zatímco první podvarianta by nepřinesla konec ztrátového hospodaření, snad jen jeho vylepšení dotacemi od státu na kulturní apod. činnost, druhá by vyžadovala nákladné investice do např. ubytovacích a gastronomických kapacit. Podvariantami, že by město majetek přestalo svým firmám pronajímat a přímo jej do nich vložilo, nemá smysl se zabývat, protože by oproti současnému stavu neznamenaly fakticky žádný posun.

Druhou zvažovanou variantou byl přesun odpovědnosti za provoz na subjekt, který nebude s městem nijak majetkově propojen. První podvarianta, prodej zařízení, by velmi pravděpodobně znamenala nutnost akceptovat významnou finanční ztrátu, neboť cena v „místě a čase obvyklá“ by u nemovitosti vyprojektované na nekomerční činnosti zřejmě nedosáhla ani částky do ní dosud investované. Poslední představenou podvariantou byl pronájem Centra, a to pronájem pouze krátkodobý, který by umožnil v získaném čase zrealizovat výběr partnera pro projekt partnerství veřejného a soukromého subjektu (PPP) a uzavřít koncesní smlouvu, obdobně jako u zimního stadionu. Tuto cestu nakonec označili advokáti za nejvýhodnější.        

Zmínka o PPP je stručná, ale klíčová. Neleze si totiž dost dobře představit, že bude soukromý subjekt komerčně využívat předmětné nemovitosti v podobě, v níž se aktuálně nachází. Aby bylo možné zvýšit tržby, bude nutné provést přestavbu. Se stavebními úpravami počítá uveřejněný záměr na pronájem, který jsem podrobně popsal minule. Náklady na jejich provedení bude nutné uživateli kompenzovat, např. snížením nájemného. Ale v okamžiku, kdy majitel nemovitosti umožní uživateli realizovat stavbu, která svými výnosy bude pokrývat náklady na nekomerční část areálu, překračujeme hranice pachtu a dostáváme se do režimu koncese. O to více, když zadavatel bude pravděpodobně od partnera vyžadovat poskytování určitých služeb veřejnosti, např. prohlídky expozic či konání slavností.

Vyhlášený záměr doporučenou fázi krátkodobého pronájmu přeskakuje a nabízí rovnou smlouvu na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou pěti let. Současně, ať již úmyslně či z neznalosti, ponechává všechny znaky koncese otevřené. Místo aby přesně vymezil, jaké stavební úpravy budou umožněny a poskytování jakých služeb bude město vyžadovat, mají být tyto otázky dořešeny až ve smlouvě nebo dokonce až v průběhu smluvního vztahu. Jelikož je však ze záměru zřejmé, a slovy starosty na posledním zasedání zastupitelstva potvrzené, že vybraný partner bude v té či oné formě provozovat turistickou atrakci, vše směřuje k uzavření fakticky koncesní, nikoliv pachtovní smlouvy.

Přitom mezi oběma typy kontraktů existují podstatné rozdíly. Začínají třeba tím, že koncesi nelze uzavřít na dobu neurčitou a jen výjimečně může její trvání přesáhnout pět let. Vzhledem k tomu, že partner má provozovat nejenom Centrum, ale i zemědělský podnik, jeho příjem během pěti let bezpečně přesáhne 20 mil. Kč DPH, a proto by se zde měl uplatnit formalizovaný postup obdobný zadávání veřejných zakázek. Ten mimo jiné zahrnuje řádné uveřejnění v centrální databázi, kde se se záměrem bude moci seznámit širší okruh potenciálních uchazečů. A předpokládá rovněž jasné nastavení hodnotících kritérií, která v aktuálním záměru zcela chybí, což otevírá prostor pro zvýhodňování preferovaného zájemce.

Velkou pozornost si zasluhuje skutečnost, že schvalování smlouvy na společný pacht turistického centra a zemědělských pozemků byl zařazen na program nejbližšího zasedání zastupitelstva. Přitom pronájmy spadají do kompetence rady města, kterou si sice zastupitelstvo může vyhradit, ale v případě popisovaného záměru tak ani náznakem neučinilo. Pakliže ovšem zastupitelé navržený program akceptují, bude se to brát jako faktické vyhrazení si kompetence, přestože o ni nikdo výslovně zájem neprojeví. Zásadní důsledky bude mít změna orgánu na odpovědnost: za krajně problematickou smlouvu už neponese odpovědnost sedm radních, ale rozprostře se na všechny zastupitele. Postoupení věci nadřízenému orgánu tak může jeden považovat za projev respektu, ochoty dát při takto zásadním rozhodnutí prostor k vyjádření širšímu plénu, zatímco druhý za vychytralý způsob, jak do kontraktu namočit co nejvíce lidí a zbavit je možnosti rozhodnutí v budoucnu kritizovat.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby takto podezřelou smlouvu začal prošetřovat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nebo orgány činné. Při vědomí odpovědnosti za způsobenou škodu, být zastupitel, určitě bych si její podporou zbytečně na vidle nenaběhnul.