Lsti

Za dva týdny budeme znát výsledky nejdůležitějšího hlasování, kterého se čeští občané účastní, voleb do Evropského parlamentu. Přestože jsou tyto volby kvůli nezájmu veřejnosti označovány za volby druhé kategorie, je Evropský parlament klíčovým orgánem Evropské unie, jejíž legislativa předurčuje, co mohou, nemohou a musí činit národní orgány, včetně parlamentů, které se tak redukují na vykonavatele rozhodnutí učiněných na úrovni EU. Význam Evropského parlamentu si ke svému neštěstí sice neuvědomují občané členských zemí, ale velmi dobře jej chápou členové unijní byrokracie i představitelé velkokapitálu, jejichž společným cílem je, aby se na směřování EU nic zásadně nezměnilo. A pro zajištění kýženého výsledku voleb jsou ochotni ledasco učinit.

Před sněmovními volbami v roce 2021 jsem za nejdůležitější ukazatel, podle něhož by měl volič vybírat, označil postoj volebních stran ke Green Dealu, radikálnímu projektu přestavby společnosti a snížení životní úrovně obyvatel EU prostřednictvím uměle zdražených energií a dusivé regulace. Jak zakrátko ukázaly volební výsledky, čeští voliči povětšinou považovali míru progresivismu strany za nepodstatnou, a tak přivedli k moci vládu, která jim v rámci „úspěšného“ předsednictví EU dojednala rychlé utužení klimatických cílů i zákaz prodeje vozidel se spalovacím motorem po roce 2035. V té chvíli spekulanti vycítili příležitost snadného zisku a vrhli se do obchodování energiemi a emisními povolenkami, čímž způsobili růst jejich cen k hodnotám, které celá odvětví ekonomiky připravila o konkurenceschopnost a iniciovala přesun výroby mimo EU. Bylo to právě končící volební období Evropského parlamentu, kdy si řada občanů členských zemí začala uvědomovat, že svůdné abstraktní cíle Green Dealu pro ně osobně znamenají ekonomickou nejistotu a snížení životní úrovně. Mezi voliči se začala šířit nespokojenost, která se projevovala nárůstem podpory „populistických“ a „krajně pravicových“ stran. Lidé ekonomicky a kariérně závislí na pokračování Geen Dealu proto začali činit opatření, aby trend zvrátili.

Soupeř nejsilnější, Alternativa pro Německo (AfD), byl torpédován obskurní historkou o uplácení jednoho z jejích poslanců, vypuštěnou na veřejnost českou tajnou službou. Stěžejní důkaz, zvuková nahrávka šustění papírů v automobilu, veřejnosti předložen nebyl, ale jeho důvěryhodnost potvrdili členové parlamentní komise pro dohled nad tajnými službami, tedy političtí odpůrci AfD. Příběhu bez důkazů se chopila německá média a zrealizovala dehonestační kampaň.  

Oslabení jedné politické strany, byť pocházející z nejvlivnější členské země, však nemohlo udusit nevoli šířící se napříč Unií. Bylo nutné neutralizovat její zdroj, tedy snížit ceny energií. Za tímto účelem Evropská komise, na kterou vlády převedly pravomoc řídit trh emisními povolenkami, umožnila členským státům uvolnit do prodeje větší počet kreditů, než bylo původně schváleno. Zvýšení nabídky povolenek způsobilo pokles jejich cen. Díky nižším cenám povolenek se staly opět rentabilními uhelné elektrárny, jejichž výroba, společně s nižšími náklady na povolenky, vedla ke snížení ceny elektřiny. Vyšší výroba elektřiny z uhlí znamenala menší spotřebu zemního plynu v plynových elektrárnách. Ta, spolu s teplejší zimou a obnovením masivního importu z Ruska, přinesla pokles cen zemního plynu.

Ačkoliv spotřebitel se nad výrazným poklesem cen elektřiny a plynu raduje, aktuální stav je pouze důsledek manipulace „trhu“ Evropskou komisí. Jelikož se celkový počet povolenek do roku 2030 nijak nezměnil, jejich nedávné mimořádné uvolnění znamená snížení množství dostupného v dalších letech, což vyvolá rychlý růst jejich ceny. S tímto vývojem už ostatně majitelé tepelných elektráren počítají a plánují jejich urychlené odstavování. Evropská komise ve spolupráci s národními vládami se tak uchýlila ke lsti, která má v občanech vyvolat pocit, že ožebračující ceny energií z let 2021-2023 byly jen anomálie a zase bude dobře. Nebude a nemůže být, pokud je celá energetika a potažmo i ekonomika vydána na milost hrstce lidí v útrobách Evropské komise, kteří mají nástroje k ovlivňování cen energií o desítky procent oběma směry.

Pro stoupence Green Dealu je klíčové zůstat u moci i v dalších letech, a k dosažení tohoto cíle jsou ochotni přistoupit k taktickým ústupkům. Ti samí lidé, kteří do začátku letošního roku progresivistickou agendu bez ohledu na ekonomické i společenské dopady fanaticky podporovali, tak ve volební kampani slibují, že co zorganizovali a schválili, v budoucnu přehodnotí a upraví. V praktické politice jsou ochotni emisní normy pro motorová vozidla, dojednané před několika měsíci jako nejmírnější možný kompromis, rozvolnit, zákaz prodeje spalovacích motorů od roku 2035 odsunout a u všech dalších opatření slíbit vyhodnocení dopadů a zmírnění. Je na voliči, zda bude tuto změnu považovat za náhlé prozření, nebo jen za trik, pokus jej u voleb ošálit a po nich progresivistickou agendu tlačit dál.

Ještě delší dobu než u cen energií narůstá odpor k nekontrolované migraci, a to především v cílových zemích, v první řadě v Německu. Není jistě náhodou, že právě před volbami do Evropského parlamentu byl jako údajné řešení roky bagatelizované krize sjednán tzv. migrační pakt, který je vládami členských států opět vydáván za nejlepší možný kompromis. Dohodnutá opatření prostřednictvím přerozdělování migrantů sice uleví dnešním cílovým zemím (především Německo a Itálie) tím, že jejich problémy přenesou na ostatní, ale neobsahují to hlavní: nástroje pro ochranu vnějších hranic EU a pro repatriaci neúspěšných žadatelů o azyl. Interpretace migračního paktu jako řešení migrační krize je tak jen další lstí na voliče, kteří zoufale chtějí vidět světlo na konci tunelu.

Politické strany a zájmové skupiny, které politický systém EU během uplynulých dekád formovaly do současné podoby a chtějí jej nadále ovládat, aby dokončili přestavbu společnosti podle progresivistické ideologie, chápou zásadní význam nadcházejících voleb do Evropského parlamentu. Tomu odpovídá míra lstí a taktických ústupků, k nimž jsou ochotni se uchylovat. Jejich cílem není ani tak přesvědčit nespokojené voliče, aby hlasovali pro prosystémové subjekty, ale aby k volbám vůbec nechodili. Od účasti je odrazují jednak diskreditací opozice (v Německu AfD, u nás třeba SPD), jednak vyvoláváním falešného dojmu, že si uvědomili asociálnost progresivistického projektu a oni sami provedou jeho zásadní revizi. Ve skutečnosti současná unijní garnitura, opřená o zástupy korporací a „neziskových“ organizací, očekávajících slíbený profit, na takový obrat nemá manévrovací prostor, i kdyby jej myslela vážně.

Volič, který nesouhlasí s progresivistickou přestavbou společnosti tak musí hledat své reprezentanty v opozičních stranách. Mezi ně jistě nelze řadit hnutí ANO, jehož předseda nás ke Green Dealu zavázal a jehož europoslanci a komisařka si prointegračními postoji zajistili výtečné kariéry. Zodpovědný volič se vyhne i SPD, jež chce donutit Ukrajinu ke kapitulaci a darovat Rusku vítězství, které Evropě přinese nestabilitu a v lepším případě novou studenou válku. Nabídka opozičních stran je ovšem mnohem pestřejší a lze mezi nimi nalézt i subjekt nejenom požadující zásadní transformaci EU, ale i stojící na straně napadené země.

Ať už volič inklinuje k jakékoliv straně požadující zásadní transformaci EU, nejdůležitější je nenechat se odradit či uchlácholit a jít hlasovat. Obava ze ztráty hlasu při volbě strany s nízkými preferencemi není namístě. Při nízké účasti budou patrně výsledky vypadat úplně jinak.