Co je v sázce v letošních volbách

Předchozí článek se zabýval příčinami současného rychlého růstu cen. Momentálně zažívaná inflace je ovšem jen slabým závdavkem toho, co občany této země čeká v blízké i vzdálenější budoucnosti.

V orgánech Evropské unie se zrodil elitářský plán na kompletní přestavbu společnosti pod záminkou boje proti klimatické změně (dříve „globální oteplování“), za jejíhož původce je označován CO2. Sociálně inženýrský projekt nazvaný „Green Deal“ sestává z řady opatření, jejichž deklarovaným cílem je radikální a velmi rychlé snížení emisí CO2. Základním nástrojem je systém emisních povolenek, který vzniknul již v roce 2005, avšak po dlouhou dobu emitenty příliš nezatěžoval, neboť množství vydávaných povolenek, byť se snižovalo, zhruba odpovídalo množství vypouštěného CO2. Nespokojenost s údajně pomalým tempem poklesu emisí byla motivem k provedení reformy systému, která snížila množství kreditů přidělovaných zdarma i celkový vydávaný počet. Navíc byla výrazně posílena role Evropské komise, která získala pravomoc zcela samostatně, bez ohledu na vůli členských států, operativně stahovat emisní povolenky do „rezervy“. Díky omezování dostupného množství tak mohla Evropská komise zvyšovat cenu kreditů na takovou úroveň, kterou považovala za potřebnou k naplnění klimatických cílů EU. Přestože tedy členské státy nadále mohly formálně určovat svůj energetický mix, přes manipulace s cenou povolenek si tuto kompetenci přivlastnila Evropská komise, protože právě ona rozhodovala, které energetické zdroje budou ztrátové.         

V důsledku vyvádění energeticky náročné výroby do zemí mimo EU a slabšího hospodářského růstu, které vedly ke snižování vypouštěného CO2, a tím stále udržovaly dlouhodobou rovnováhu mezi emisemi a kredity, tento proces probíhal bez větší pozornosti veřejnosti. Změna přišla během druhé poloviny loňského roku, kdy ekonomické oživení po umělém utlumení výroby odhalilo, že Evropská komise během předchozích let stáhla z trhu tolik kreditů, že poptávka po nich výrazně převýšila nabídku. Spolu se skutečností, že se do obchodování s nimi nově zapojili spekulanti, kteří je nakupují jako investiční nástroj, a tím dále snižují disponibilní množství, se dostavil cenový skok z necelých 30 EUR/tunu na dnešních více než 60 EUR/tunu. To je ovšem vývoj pouze posledního zhruba roku.

Do té doby zažívali stoupenci radikálního odklonu od fosilních paliv deziluzi z pomalého postupu, a proto přišli s nekompromisním plánem Green Deal. Jeho realizace povede například k ukončení výroby elektřiny z fosilních paliv (uhlí a jen o něco později zemní plyn) nebo ukončení prodeje vozidel se spalovacím motorem, ale zprostředkovaně se dotkne každého aspektu života každého občana EU. Oním prostředníkem budou zdražující energie.

Nahrazování lidské práce nejprve silou zvířat a později strojů, poháněných spalováním fosilních paliv, vytrhlo člověka ze spárů nepředvídatelné přírody, znásobilo jeho produktivitu a darovalo mu čas a možnosti, aby rozvíjel kulturu, umění a společnost. Čím více se vzdalujeme od prvotního hladu a všeprostupující nejistoty, tím více spotřebováváme energie. I přes dílčí úspory plynoucí z vyšší efektivity znamená růst životní úrovně vyšší spotřebu energie, neboť ta je jako náhrada lidské práce obsažena ve všem, co spotřebováváme. Od potravin, přes veškeré zboží až po služby. Zdražování energie znamená, že si se stejnými příjmy můžeme dovolit nižší životní úroveň. Umělé zvyšování cen energií je proto útokem na samotnou podstatu civilizačního pokroku.

Stoupenci Green Dealu tvrdí, že fosilní paliva budou extrémně rychle nahrazena něčím, co neprodukuje CO2. Avšak zatímco jsme svědky uzavírání jedné tepelné elektrárny za druhou, nově otevřené produkční kapacity se jim jednak nemohou vyrovnat výkonem, jednak povětšinou nejsou schopny poskytovat stabilní a spolehlivé dodávky. Česká republika by se již za několik let stala z vývozce elektřiny dovozcem, pokud by ovšem všechny okolní země neprocházely stejným vývojem a samy nemířily k nedostatku. Rostoucí podíl zdrojů destabilizujících rozvodnou síť spolu s nemožností v určitých chvílích pokrýt poptávku by mohli vést k tomu, že elektřina nejenomže bude neúnosně drahá, ale občas nebude vůbec. Jak na soudržnost společnosti a bezpečnostní situaci zapůsobí, když se miliony lidí nebudou moci několik dní ohřát, umýt v teplé vodě nebo tekoucí vodě vůbec, či si jen nakoupit potraviny, je až strach pomyslet. Přitom po zkušenosti se zvládáním „epidemie“ čínského viru si málokdo zachovává víru, že je česká veřejná správa schopna se tak velké výzvě postavit.

Konečné důsledky realizace Green Dealu můžeme jen odhadovat, ale už na jejím úplném začátku jsme konfrontováni s šokujícím růstem cen paliv a elektřiny, který se zanedlouho promítne i do zdražování úplně všeho ostatního. Neméně podstatné jako konsekvence pro peněženku každého občana jsou i pravděpodobné následky pro podnikatele a podniky, kteří ztratí zbytky konkurenceschopnosti a budou mít na výběr mezi krachem a přesunem výroby tam, kde rétoricky vedou stejný boj s klimatickou změnou jako v EU, ale v praxi otevírají jednu uhelnou elektrárnu za druhou, aby těžili z laciné elektřiny.     

Vzhledem ke své struktuře s vyšším podílem energeticky a surovinově náročné výroby je Green Dealem mimořádně ohroženo české hospodářství, včetně statisíců pracovních pozic. Bylo tedy eminentním národním zájmem, aby v této podobě nikdy nevzniknul. Příprava plánu spadala do působnosti vlády Andreje Babiše, která tak mohla ovlivňovat jeho podobu. To se jí nepodařilo, a nakonec jí zbyla už jen záchranná brzda v podobě veta, které ovšem Babiš neuplatnil. Green Deal je tak cena, kterou platíme za to, že nejvíce voličů podpořilo hnutí ANO, v jehož čele stojí člověk, který nemůže na půdě EU provádět politiku v národním zájmu. Podnikání Andreje Babiše je závislé na dotacích z EU a jen kvůli jeho konformnímu chování klíčové figury přehlíží kolosální střet zájmů a kriminální kauzy. Ač v rétorice pro domácí publikum bývá radikální, na půdě EU se nakonec vždy podvolí, aby ochránil vlastní zájmy. Stejná slabost, kvůli níž jménem českých občanů přistoupil ke Green Dealu, mu znemožní prosadit jakoukoliv jeho podstatnou revizi, ačkoliv nyní naivním voličům slibuje opak.

Vzhledem k bezprecedentním a trvalým dopadům na životní úroveň i nejposlednějšího občana není v nadcházejících volbách do poslanecké sněmovny důležitějšího tématu než unijní tažení proti klimatické změně. Přestože se řada stran snaží pozornost veřejnosti odvést k podružnostem typu (neexistující) migranti, především lidé mladého a středního věku by při svém rozhodování měli zohledňovat postoj stran ke Green Dealu.

V takovém testu samozřejmě neobstojí z výše uvedených důvodů ANO. Ale ani SPD, která už se vidí ve vládě s ANO, kde se jako každá populistická strana s dominantním lídrem utopí ve vlastních rozporech, aniž by cokoliv důležitého prosadila. Od ČSSD, koketující se zelenou politikou, lze očekávat nové nápady, koho kvůli klesající životní úrovni podporovat žebračenkami placenými ze státního dluhu, ale rozhodně ne snahu cíle Green Dealu revidovat. KSČM je jako obvykle programovými tezemi zhruba 30 let pozadu za momentálním stavem světa, takže ani letos nepřichází s nabídkou pro lidi v produktivním věku.

V případě aliance Piráti-Starostové je Green Deal přesně tím projektem, který odpovídá jejím levicovým a progresivistickým ideovým základům, a proto od ní žádný odpor očekávat nelze. Spoluprací s TOP 09 a KDU-ČSL v rámci Koalice Spolu se ODS nechala zatáhnout doleva a blíže k progresivismu, takže i když část občanských demokratů vyjadřuje ke klimatické politice EU zásadní výhrady, společným postojem je smíření s existencí Green Dealu a hledání příležitostí, jak co nejvíce získat z dotací na transformaci ekonomiky.

Jediný subjekt, který věrohodně deklaruje vůli prosadit revizi Green Dealu je hnutí Trikolora Svobodní Soukromníci (TSS), do něhož před letošními volbami fúzovaly tři menší pravicové strany. Pro pravicového voliče může být také důležité, že zatímco představitelé ostatních stran se v souvislosti s vládními restrikcemi převážně zmohli jen na plamennou kritiku, člen TSS Zdeněk Koudelka u soudů dosáhl zrušení řady z nich. Díky vytrvale rostoucím preferencím, které v jednom volebním modelu již překonaly pětiprocentní hranici, je tak TSS ideální volbou pro pravicového voliče, který zatím neměl koho volit.

Letos máme asi poslední možnost uvést do sněmovny lidi, kteří jsou ochotní postavit se „zeleným“ plánům unijních elit. Před každými volbami se tvrdí, že jsou zásadní a zlomové. U těch letošních je to ale pravda. Proto je klíčové, aby se jich zúčastnilo co nejvíce voličů. Včetně těch, kteří si myslí, že jeden hlas nic nezmění. I to největší vítězství se totiž skládá z jednotlivých hlasů, a každý hlas se počítá. Voliči Andreje Babiše to vědí, a proto hlasovat chodí. Lidé mladého a středního věku by neměli nechat o sobě rozhodovat seniory. Jde o jejich budoucnost.