Zpět k ohnutým hřbetům?

Ačkoliv většina z nás bude bez zaváhání souhlasit s konstatováním, že politický režim v naší zemi před listopadem 1989 nebyl demokratický, odpovědět na otázku, co jej činilo nedemokratickým, by asi vyžadovalo delší přemýšlení. Jelikož starší generace už zapomněla a mladší nezažily, zkusme si připomenout mechanismy, jimiž se u nás realizovala moc, a to především na komunální úrovni, jež je zaměření těchto stránek nejblíže.

Kdybychom se vrátili časem o 30 let zpět, našli bychom na území České republiky zdánlivě velmi podobnou vertikálu výkonné moci státu jako dnes: na vrcholu vláda, pak krajské národní výbory (KNV), okresní národní výbory (ONV), městské národní výbory (MěNV) a místní národní výbory (MNV) v samostatných obcích, které nebyly městy. Oproti dnešní situaci tu však existovaly i dvě další paralelní vertikály moci. Jednak struktura Národní fronty, která vedle všech povolených politických stran (Komunistická strana Československa, Československá strana lidová, Československá strana socialistická) sdružovala i všechny povolené zájmové, volnočasové a sportovní organizace, např. Svaz socialistické mládeže (SSM), Svaz pro spolupráci s armádou (Svazarm), Český svaz tělesné výchovy, ale i Český myslivecký svaz a Český rybářský svaz, nebo Svaz českých filatelistů a Český svaz novinářů. Vrcholem struktury Národní fronty byl Ústřední výbor Národní fronty, paralelní k vládě, a pod ním bychom našli krajské, okresní, městské a místní výbory Národní fronty. Třetí vertikála moci, struktura Komunistické strany Československa (KSČ), byla nejdůležitější, neboť zbývající dvě byly vůči ní fakticky v podřízeném postavení a představovaly pouze nástroje k udržení moci. Paralelně k vládě existoval Ústřední výbor (ÚV KSČ) a pod ním krajské, okresní, městské a místní výbory KSČ.    

Stejně jako u vertikály výkonné moci, i na úrovni města bychom našli orgány zdánlivě podobné těm současným: městský národní výbor se podobal městskému úřadu, rada MěNV radě města a plenární zasedání zastupitelstvu. Ve skutečnosti byla všechna tato tělesa vytunelovaná, neboť po druhé světové válce již nedošlo k obnovení místních samospráv a národní výbory na všech úrovních vykonávaly pouze státní správu, tedy plnily úkoly uložené výše postavenými národními výbory. V praxi to například znamenalo, že MěNV nedisponoval žádnými daňovými příjmy, s nimiž by mohl nakládat dle svého uvážení. Finanční prostředky na daný rok mu přiděloval okresní národní výbor, a to na základě rozpočtu, s jehož jednotlivými položkami musel ONV souhlasit. Do rozpočtu MěNV sice plynuly i další příjmy, např. transfery od místních závodů, které se podílely na nákladech investiční výstavby (školky, obchody apod.), z prodeje stravy ve školních jídelnách nebo i za služby poskytované v provozovnách spadajících pod MěNV (holič, instalatér…), ale ani s nimi nemohl nakládat bez souhlasu ONV.

Nejdůležitějším opatřením při předstírání, že předlistopadový režim je demokracií, byla existence voleb do zastupitelských sborů, mimo jiné i do pléna MěNV. Samotné volby však zastupitelskou demokracii netvoří. Ta vzniká až ve chvíli, kdy mají občané možnost spravovat své společné záležitosti prostřednictvím zástupců, přičemž mají reálnou možnost vybrat, kdo se oním zástupcem stane, což před rokem 1990 neměli. Tehdy existovala pouze jedna jediná kandidátní listina, kterou tvořili zástupci organizací sdružených v Národní frontě, dominantně samozřejmě KSČ. Tvorba kandidátky začínala na konci volebního období pohovory se stávajícími poslanci před komisemi, které hodnotily, jak dobře poslanec plnil úkoly (!). Pokud s jeho výkonem panovala spokojenost, byl zpravidla organizací Národní fronty navržen i pro další období. I volební program byl přirozeně jediný a opět vznikal vyjednáváním mezi organizacemi Národní fronty, což bylo vydáváno za patricipaci občanů. Jelikož se však stále pohybujeme v oblasti státní správy, ve skutečnosti jeho podobu předurčovaly direktivy vyšších národních výborů a směrnice komunistické strany, především sjezdu a ÚV KSČ. Samotný akt volby spočíval v tom, že „volič“ po prokázání totožnosti před volební komisí obdržel volební lístek se jménem kandidáta, který pouze přenesl do urny. Na rozdíl ode dneška se lístky nevkládaly do obálek a nebyl povinný odchod za plentu. Ten byl naopak považován za akt rebelie, který byl u „provinilce“ zaznamenán. Člověk, který se dokonce k volbám nedostavil vůbec, pak byl předvolán před komisi k podání vysvětlení. Ačkoliv de iure účast u voleb povinná nebyla a každý měl právo lístky za plentou upravit, nekonformní volební chování bylo evidováno a zohledňováno, pokud dotyčný člověk státní správu o cokoliv žádal. Takže asi nepřekvapí, že třeba ve volbách v červnu 1981 se z 6.378 voličů dostavilo 6.372, kteří pro kandidáty odevzdali 6.363 hlasů. Což znamená, že jen 15 z 6.378 voličů postupovalo jinak, než se od nich očekávalo.   

S ohledem na minimální pravomoci může překvapit, že plenární zasedání bystřického MěNV sestávalo v letech 1981-1986 ze 125 poslanců. Přestože v tomto čísle byli zahrnuti i delegáti dnes samostatných „integrovaných obcí“ (Ždánice, Písečné, Věchnov…), i tak jich ze samotné Bystřice bylo 88. A ačkoliv ve volebním období 1986-1990 jejich počet klesnul na 103, i tak je to násobně více než dnešních 23 zastupitelů, jejichž kompetence jsou navíc podstatně širší. Důvodem bylo, že poslanci nebyli zástupci občanů, ale naopak prodloužením vertikály státní moci blíže k poddaným. Každý z nich byl volen ve velmi malém obvodě, sestávajícím z jedné dvou ulic, na sídlišti ze tří vchodů. Dnes je celé město jedním volebním obvodem, kandidující strany získávají podporu pro svůj program na celém území a zastupitel reprezentuje všechny své voliče, ať jsou odkudkoliv. Naopak tehdy existoval program jen jeden a kandidát, pro kterého mohl konkrétní volič hlasovat, také jen jeden. Zvolený poslanec byl následně vydáván za zástupce všech obyvatel v jeho malém volebním obvodu, byť fakticky plnil ve vztahu k poddaným úkoly, které mu ukládal MěNV. O zastupitelské demokracii nemůže být řeči ani z toho důvodu, že poslanec mohl být „pro ztrátu důvěry“ orgány MěNV kdykoliv odvolán. A poslanec, který se opakovaně nezúčastnil plenárního zasedání, byl předvolán k předsedovi MěNV k podání vysvětlení. Z toho všeho jasně vyplývá, že se nezodpovídal voličům, nýbrž představitelům státní moci. 

Vedle udržování klidu ve volebním obvodu bylo klíčovým úkolem poslance zajištění plnění volebního programu Národní fronty. Abychom pochopili, co to v praxi znamenalo, je vhodné připomenout, že v 70. a 80. letech minulého století centrálně plánovaná ekonomika stále více zaostávala za jejími „kapitalistickými“ protějšky. Na obranu proti tomuto trendu autokratická elita zavedla masivní využívání neplacené práce v akcích „Z“ („Z“ jako závazek). Při jejich plánování se podniky, školy a organizace sdružené v Národní frontě zavázaly, že jejich zaměstnanci/žáci/členové odpracují zdarma určitý počet hodin. Tyto instituce pak zajišťovaly, že slíbený počet zaměstnanců/žáků/členů přijme individuální závazek a skutečně jej odpracuje. I přes široký záběr podniků, škol a Národní fronty však nezanedbatelné množství poddaných zůstávalo mimo dosah těchto struktur, a právě k jejich zapojení do bezplatné práce sloužily občanské výbory. A že se nejednalo o zanedbatelnou pomoc chřadnoucí ekonomice dokládá, že v období sedmé pětiletky (1981-1986) bylo v Bystřici a integrovaných obcích v akcích „Z“ vykázáno přes 880 tis. odpracovaných hodin, z toho školami 435,8 tis., závody 67 tis., organizacemi Národní fronty 145,3 tis. a občanskými výbory 232,3 tis. hodin.

Územní působnost občanského výboru zahrnovala vždy několik volebních obvodů poslanců, v letech 1981-1986 jich na území města působilo 10. Ve svěřené oblasti výbory zajišťovaly, že „dobrovolný“ závazek přijme dostatečný počet poddaných. Kontrolu, zda konkrétní člověk odpracoval, co slíbil, měl na starost „jeho“ poslanec, který výkazy raportoval k orgánům MěNV.

Využívání neplacené práce se neomezovalo na investiční akce. Byla nasazována i na pomoc v zemědělství a v lesích. A dále při péči o městskou zeleň a úklidu a údržbě veřejných prostranství, kde každý občanský výbor zodpovídal na svůj územní obvod. Zásadní byla poddanská práce rovněž při úklidu po zimě, který musel být opravdu rozsáhlý. Pro nepamětníky připomínám, že zimní údržba komunikací byla prováděna výhradně škvárou, což je mimořádně prášivý odpad šedočerné barvy ze spalování uhlí. Jarní úklid směřoval k přípravě prvomájové manifestace, při níž členové občanského výboru kontrolovali účast poddaných ze svého obvodu, stejně jako při dalších manifestacích.

Vedle výkonu neplacené práce shromažďovaly občanské výbory o svých svěřencích i další informace, na jejichž základě potom vydávaly vyjádření k žádostem o povolení ke stavbě garáže, o přijetí dítěte do školky nebo jeslí, o devizový příslib a vycestování do zahraničí ad. V době, kdy kdokoliv může sebrat občanský průkaz, sednout do auta a už zítra vybírat v Paříži z bankomatu eura, se to může zdát nepředstavitelné, ale skutečně ještě před 30 lety rada MěNV poddaným vydávala povolení nakoupit cizí měnu a přejet hranice, a pro vydání souhlasu bylo klíčové hodnocení od funkcionářů občanského výboru. Rada MěNV zasahovala i do dalších oblastí soukromého života, např. musela schválit každý zamýšlený převod nemovitosti mezi soukromými osobami. I zde se vyjadřoval občanský výbor.                  

Občanské výbory byly voleny na veřejných schůzích, a také jejich schůze byly veřejné, avšak to neznamená, že by poddaní měli na jejich složení reálný vliv: mohli maximálně zvednout ruku pro sestavu, kterou si domluvily organizace Národní fronty mezi sebou. Rovněž náplň činnosti výborů nebyla určována potřebami zdola, nýbrž úkoly shora, od MěNV. Tyto orgány byly poddaným vyčleněny jako místa, kde mohli přednášet své podněty a stížnosti, které byly jako součást zápisu z jednání předávány k vyřešení na MěNV. Důležitou úlohou občanských výborů tak bylo tlumení nespokojenosti hned v zárodku, než z místní úrovně přerostla třeba na plenární zasedání MěNV.     

Zkušenost s fungováním občanských výborů, které především na sídlištích narážely na anonymitu prostředí a neochotu se angažovat, vedla v roce 1986 ke zřízení 45 domovních komisí, jejichž 135 členů mělo občanským výborům napomáhat při působení na poddané v bytových domech. Vertikála státní výkonné moci se tak z úrovně vlády přes krajské, okresní a městské národní výbory, občanské výbory a domovní komise rozšířila až bezprostředně ke každému jednotlivci. Samozřejmě vedle této vertikály, která na něj dotírala v osobním životě, byl obklopen chapadly vládnoucí elity i ve škole, v zaměstnání, ve sportovním oddílu, filatelistickém spolku… Všechno dohromady to vytvářelo systém dokonalé přetvářky, v němž si člověk v naprostém soukromí mohl myslet, co chtěl, ale dělat musel, co se od něj očekávalo, jinak byl aparátem státu postižen nejenom on, ale i ostatní členové rodiny. Na vrcholu mocenské pyramidy sice stáli členové ÚV KSČ, ale to neznamená, že represivní režim vytvořili a především udržovali sami. Při životě jej zachovávaly aktivně statisíce, které z jeho fungování měly osobní prospěch, a miliony pasivně tím, že si všechno nechaly líbit.           

Stav naší země před rokem 1989, tedy úzká vedoucí skupina, která ovládá několikastupňovou, přísně hierarchickou strukturu, jejímž posláním je určovat úkoly i pro posledního poddaného, který sám nemá na podobu a fungování struktury reálný vliv, a může se mít dobře, pokud se do ní zapojí a bude stoupat v hierarchii výše, to je obrázek státu řízeného jako firma. A proto poměry ve společnosti v 70. a 80. letech nejsou pouhá minulost, která „se nemůže vrátit“, jak mnoho lidí blahosklonně tvrdí. Ne, ve chvíli, kdy předseda vlády vyhrál volby se slibem, že bude řídit stát jako firmu, je to vážné varování. Zřejmě ne pro ty, kterým ohnutý hřbet nevadil a vzpomínají na ony časy s nostalgií, ti jsou asi ztraceni. Ale snad pro ty, kteří mylně považují demokracii buď za jistotu, nebo za něco, co na kvalitu jejich soukromého života nemá vliv. Budiž nám předlistopadový režim poučením, že život bez demokracie a svobody je ubohý a lhostejnost se nevyplácí.             

Jděte k volbám a nevolte Babišova pomocníka!

(Údaje čerpány z Bystřického zpravodaje ze 70. a 80. let 20. století.)