To by se u nás stát nemohlo?

Západní masmédia jsou v šoku. Připomínáním nákladů a počtu zemřelých vytvářela roky setrvalý tlak na politiky, aby ukončili vojenské angažmá v Afghánistánu, a když dosáhla cíle, jsou překvapena tempem, s nímž Tálibán zemi ovládl. Nikoliv samotnou skutečností, že k tomu došlo, neboť k životaschopnosti režimu byli skeptičtí i žurnalisti, ale rychlostí kolapsu. Bez ochoty investovat do reportážní práce a ověřování informací na místě totiž spoléhali na údaje americké administrativy, které ovšem vycházely z vylhaných podkladů dodaných afghánskou stranou.      

Po invazi v roce 2001 narazila koaliční vojska na mnohem větší problém než odpor početně slabšího protivníka nedisponujícího sofistikovanými zbraněmi, a tím byla kmenové uspořádání afghánské společnosti. Roztříštění obyvatel do velkého množství skupin, jejíž členové svou identitu a loajalitu vztahují dominantně jen k této omezené skupině, už stovky let brání sjednocení obyvatel Afghánistánu v jeden národ a vytvoření hierarchického státního aparátu pokrývajícího celé území. Kmenové rozdělení překlenuje jen příslušnost k etnické skupině, kterých zde najdeme nejméně šest, přičemž i nejpočetnější Paštuni mají se zhruba 40% podílem na obyvatelstvu daleko k jednoznačné většině. Různé kmeny a etnické skupiny spolu zcela pragmaticky uzavírají dočasná spojenectví k naplnění svých zájmů, která jsou bez mrknutí oka rušena, jakmile se objeví výhodnější nabídka Stav permanentního ohrožení, jemuž členové každé skupiny čelí při neexistenci státních bezpečnostních orgánů, je navzájem stmeluje, ale současně kmen či etnikum uzavírá před kontakty s ostatními. Izolace skupin udržuje stav, v němž různá společenství nežijí spolu, ale vedle sebe, v horším případě spolu rovnou válčí.

Během své první vlády v letech 1996-2001 se, obdobně jako jeho předchůdci, i Tálibán pokusil vytvořit státní struktury, které by na celém území včetně venkova udržovaly pořádek. Konec násilí mezi kmeny mělo zajistit odzbrojení všech polovojenských skupin a vytvoření standardního státního monopolu pro vynucování práva. Úspěch byl jen částečný, neboť použité metody, často na hraně teroru proti civilnímu obyvatelstvu, tálibánské striktní pojetí islámského práva a svévole ozbrojenců nebyly obyvateli přijaty jako legitimní.

Poučeni touto historickou etapou a v souladu se základními principy liberálně-demokratických zemí, z nichž přicházeli, odmítli představitelé koaličních sil po svržení Tálibánu v roce 2001 nový režim vnutit obyvatelům silou. Méně než tři měsíce od zahájení invaze byly proto klíčové úřady předány Afgáncům, u nichž se očekávalo, že díky vzdělání, zkušenostem či pobytu v exilu budou schopni vést zemi do doby, kdy si opět Afgánci sami sepíší novou ústavu a uskuteční svobodné volby. Rolí západních neziskových organizací a poradců bylo poskytovat rady při budování státního aparátu, včetně ozbrojených sil, a pomáhat v humanitární oblasti. V té době skutečně žádný politik ze zapojených států nenavrhoval dlouhodobé vojenské angažmá. Cílem bylo rychle odstranit Tálibán jako relevantní vojenskou a politickou entitu a předat zemi vůdcům, kteří zabrání tomu, aby byla nadále používána jako základna teroristů.   

Optimistické plány však záhy narazily na realitu afghánské společnosti rozštěpené podle kmenových a etnických hranic. Západem prosazované zapojení všech relevantních skupin do budování státu spíše než smíření vneslo do procesu staré křivdy, osobní animozity a konfliktní zájmy, a oddálilo přijetí nové ústavy až do roku 2004.

Závažnou překážkou pro etablování funkční veřejné správy se rychle ukázala být dechberoucí, 75procentní negramotnost, která dávala minimální naději na obsazení pracovní pozice erudovaným a morálně pevným kandidátem, zvlášť pokud bylo navíc nutné přihlížet i k jeho etnickému původu. Afghánskou veřejnou správu od nejnižších úrovní na vesnici po nejvyšší posty v hlavním městě tak obsadili polovzdělaní lidé bez rozhledu, jejichž loajalita se nevztahovala k občanům Afhánistánu, ale k jednomu konkrétnímu kmenu či etniku. Jejich cílem nebylo poskytovat občanům službu, ale získanou moc využít k obohacení sebe a ostatních členů skupiny. Za tímto účelem byly úřední posty dokonce kupovány, a od takového kupce nelze očekávat nic jiného, než že se pokusí svou „investici“ maximálně vytěžit. Zanedlouho po spojenecké invazi se Afghánistán stal jednou z nejhorších soudobých kleptokracií, jejíž výjimečnost vyplývala z mimořádného množství peněz, které bylo k dispozici ke zneužití a rozkradení.

Toto bohatství samozřejmě nedokázala vytvářet zaostalá ekonomika, strukturou a výrobními metodami ne příliš vzdálená středověku, ale bylo do země importováno, a to jednak ve formě zakázek pro místní dodavatele, jednak jako dotace. Zakázky zadávaly převážně neziskové organizace či provinční rekonstrukční týmy při realizaci rozvojových projektů (školy, studny…) a západní ozbrojené složky při zajišťování chodu základen. Dotace od řady zemí světa, včetně České republiky, byly určeny na financování nákladů tamní veřejné správy a především ozbrojených sil. Ovšem aby se donoři vyhnuli podezření z imperialismu a kolonialismu, vykonávali jen velmi vzdálenou kontrolu toho, jak afghánská veřejná správa s dary nakládala. Západní státy tak posílaly vysoké dotace do systému, který kvůli neprofesionalitě z podstaty nemohl zajistit jejich účelné utrácení. Tím vytvořily unikátní příležitost si nakrást.

Obyvatelé Afghánistánu si byli dobře vědomi, že zahraniční pomoc, která je jim určena, je elitami z valné části zpronevěřena, a korupci považovali za zdaleka nejzávažnější problém země. Nicméně ani přes existenci svobodných a relativně férových voleb nebyli s to zvolit si představitele, kteří by nastolili pořádek. Důvodem byly aktivity kmenových vůdců, kteří měli velký vliv na příslušníky své skupiny a směňovali podporu kandidátů za přístup k funkcím a peněžním tokům. Zvolení představitelé tak vždy museli brát ohledy na zájmy svých patronů, které byly často konfliktní, což efektivně blokovalo nutné reformy a personální změny.

Díky osvobození od Tálibánu, přítomnosti zahraničních vojsk zajišťujících bezpečnost a velkorysým dotacím na rekonstrukci dostali Afghánci bezmála 20 let na vybudování funkčního státu. To je mimochodem délka života první Československé republiky. Západ měl dvě možnosti. Za prvé nadále svým vojenským angažmá udržovat při životě kleptokracii a doufat, že třeba za dalších 20 let se díky vzdělání a ekonomickému rozvoji postupně podaří překonat etnické příkopy. Tato cesta byla vyloučena tlakem masmédií na co nejrychlejší stažení „okupačních“ sil. Druhou možností byla „vietnamizace“ konfliktu, tedy vyzbrojení afghánské armády a odchod intervenčních sil. I na základě údajů, které Afghánci chronicky falšovali v zájmu udržení nerušeného toku dotací, a které poskytovaly zkreslený obrázek o schopnosti vlády přežít, byla zvolena druhá varianta. Nyní již víme, že kvůli vysoké nespokojenosti s korupcí a v důsledku kmenového rozdělení, které štěpilo i armádu, nepovažovali obyvatelé režim za „svůj“ a nebyli ochotni za něj bojovat. Není tedy na místě hovořit o tom, že NATO selhalo, když naletělo podvodníkům a další angažmá nemělo podporu mezi občany participujících států.    

Osud Afghánistánu se může Čechovi zdát nekonečně vzdálený, ale i u nás nalezneme stejné rozkladné tendence. Na prvním místě se jedná o vysoké částky bezpracně ze zahraničí přicházejících dotací, kolem jejichž čerpání se vytvořil systém, v němž je nemalá část prostředků využita s minimálním přínosem pro občany nebo se rovnou ztratí. Režim, který umožňuje, aby se hrstka obohacovala na úkor většiny, ztrácí legitimitu a v případě krize za něj nemusí být nikdo ochoten bojovat.            

Znepokojující je rovněž situace, kdy výdělky ve veřejné správě převyšují mzdy v soukromé sféře. Pozice ve státním aparátu se stává atraktivním cílem, jehož dosažení se neodvíjí od kompetencí, ale známostí. Stejně jako v Afghánistánu vedla k postu příslušnost k určité skupině (kmen, etnikum), i u nás si k sobě lidé, co jsou již uvnitř, vybírají sobě podobné. Byrokracii obsazují osoby, jejichž hlavní starostí není občan, ale vlastní prospěch.

A nakonec, ale vlastně na prvním místě, tu máme občana, který sice ve svobodných a férových volbách může volit podle svých dlouhodobých zájmů, ale nakonec dá většinou přednost reprezentantům destruktivních tendencí. Strany, které chtějí proti rozkrádání bojovat omezováním dotací a prosazují personální, kompetenční i finanční osekání státního aparátu, jsou na okraji zájmu. Naopak nejvyšší preference mají ty, jež slibují více přerozdělování a pro úředníky více příležitostí zasahovat stále hlouběji do života každého jednotlivce.

Rozvrat může v těle společnosti probíhat dlouhé roky skrytě, ale potom stačí už jen relativně slabý impuls a pád se stane neodvratným. Je neprozřetelné odvracet od varovných příznaků zrak. Studium příčin zhroucení afghánského režimu nám o nás může prozradit více, než by se zdálo.