Svět se mění, bytová politika ne

Na počátku 90. let minulého století stál před celou společností naléhavý úkol zbavit se co nejrychleji neblahých důsledků komunistické diktatury. Budovatelé socialismu sice zanechali svým nástupcům zemi zatíženou relativně nízkým státním dluhem, zato s gigantickým vnitřním dluhem; žalostně podinvestovanou.

Jedním z klíčových mezníků na cestě k demokracii bylo obnovení územní samosprávy, v této době zatím jen obecní, krajská přišla na řadu později. Soustava hierarchicky uspořádaných národních výborů (krajské, okresní, městské a místní), která pod kontrolou ústředí vykonávala územní státní správu, byla na místní úrovni nahrazena obcemi s vlastní právní subjektivitou a právem rozhodovat v zákonem stanoveném rozsahu o svých záležitostech samostatně. Změny v kompetencích ovšem nešly ruku v ruce s transformací financování, takže léta po Listopadu byla pro obce velmi náročná. Počáteční představa byla taková, že výpadek příjmů přeposílaných z centrální úrovně, způsobený jednak přechodným ekonomickým propadem, jednak fundamentální přeměnou daňového systému, obce částečně nahradí výnosy z majetku, který získají rozdělením státních podniků. V našem městě takto vznikly třeba Stavební podnik nebo Služby města. Jenže obratem se ukázalo, že i přes dostatek zakázek je jejich hospodaření ztrátové a jejich majetek mizí, aby se zakrátko záhadně objevil v soukromých firmách napojených na zaměstnance městských společností. V situaci, kdy nebylo možné najít jednatele současně odborně zdatné i poctivé, skončila většina takových obecních korporací urychlenou likvidací. A na infrastruktuře a vybavení, které po nich zůstalo, vyrostly soukromé společnosti, které jsou tu s námi dosud.

Po zrušení Okresního podniku bytového hospodářství (OPBH) přešly do vlastnictví města také první bytové domy, jejichž počet se zmnohonásobil po převzetí obou sídlišť od Uranových dolů. Pokud někdo choval naději, že také příjmy z pronájmu bytů budou vylepšovat městský rozpočet, záhy opět o všechny iluze přišel. Nově nabytý bytový fond byl totiž po stavebnětechnické stránce trestuhodně zanedbaný a jen udržení obyvatelnosti vyžadovalo okamžité nezanedbatelné investice. Přitom většina bytů se těšila z výhod regulovaného nájemného, jehož zvyšování aspoň na úroveň nákladů blokovala ještě dalších dvacet let sociální demokracie.

V souvislosti s mírným zvýšením regulovaného nájemného vyšel v březnu 1994 v Bystřicku vysvětlující článek ke stavu bytového hospodářství města. Za rok 1993 podle něj činily výnosy z nájemného 3 mil. Kč, zatímco náklady na správu fondu 4,4 mil. Kč. Po započtení investic bylo bytové hospodářství dotováno 5 mil. Kč, pro rok 1994 se počítalo s 5,9 mil. Kč. Skutečnost tedy velmi rychle ukázala, že majetek převzatý od státu pro obce nepředstavuje po finanční stránce pomoc, ale naopak významnou zátěž. Zatímco ve většině ostatních obcí přistoupili, ve snaze zbavit se břemene, k rychlé privatizaci, v Bystřici padlo politické rozhodnutí celý fond si ponechat.

Jelikož bylo nutné zajistit vyšší výnosy, ale nebylo možné získat je privatizací nebo od stávajících nájemců, bylo rozhodnuto získat je od lidí, kteří ještě byt neměli, ale chtěli. Tak se zrodilo soutěžení obálkovou metodou, v němž byt připadnul tomu, kdo zaplatil vyšší předplacené nájemné. Méně podstatnou výhodou předplaceného nájemného je skutečnost, že omezuje riziko neplacení činže. Mnohem zásadnější bylo pro město v jeho finanční situaci to, že získalo najednou částku, kterou by jinak shromažďovalo několik let.

V důsledku převodu většiny bytových domů v Bystřici se město stalo faktickým monopolistou na trhu nájemného bydlení, který si navíc začal vynucovat od nájemců poskytnutí půjčky v řádu statisíců korun, a to půjčky neúročené. Uvedená praxe byla od počátku morálně pochybná. A zatímco v devadesátých a nultých letech byla kvůli regulaci nájemného snad ještě obhajitelná, po rozvolnění pravidel pro zvyšování nájemného již legitimitu ztratila. Přesto je při přidělování městských bytů stále využívána. Předplacené nájemné je tak jedním z nejviditelnějších dokladů, že radniční koalice vedené ČSSD postrádají schopnost adaptovat svou bytovou politiku na měnící se svět.

Do konce loňského roku město po zájemcích o byt vedle předplaceného nájemného ve vysoutěžené výši požadovalo ještě složení peněžité jistoty (lidově „kauce“). Jenže v rozporu s občanským zákoníkem odmítala i u této částky připisovat nájemcům úroky. Přitom za podmínky, že nájemce řádně hradí své závazky, se kauce nespotřebovává, takže bez úročení ji za pár desetiletí celou znehodnotí inflace. Na nezákonnost postupu bystřické politiky důrazně upozornila nová společnost, která provádí audit hospodaření města, a žádala provedení nápravy. S tou ovšem na radnici vůbec nespěchali, takže upravená pravidla nabyla účinnosti až od začátku letošního roku. Místo zavedení úročení jistoty ovšem u nových nájmů zcela zrušili povinnost ji skládat a již vybrané peníze převedli na předplacené nájemné, takže by značná část nájemců měla na počátku roku na určitou dobu zaznamenat snížení nájemného na nulu.

Občanský zákoník kodifikuje právo vyžadovat jistotu ve výši tří měsíčních nájmů jako částečnou ochranu pronajímatele v situaci, kdy nájemce neplní své závazky, tedy např. přestane platit nájemné, nebo vrací byt poškozený. Bystřice přijde rozhodnutím radních u drtivé většiny bytů o tuto ochranu během prvního čtvrtletí tohoto roku, kdy budou jistoty započteny místo měsíčních plateb nájemného. U zbytku činží poté, co vyčerpají předplacené nájemné. Bohužel usnesení č. 20-15-02 je velmi stručné a neuvádí, jaký jiný nástroj na ochranu zájmů pronajímatele bude používán. Pokud žádný, je to chyba a peněžní jistota neměla být zrušena. Naopak by ji měli nájemci pravidelně dorovnávat, aby vždy odpovídala trojnásobku nájemného. Zákon takový postup výslovně umožňuje. Peněžní jistota by samozřejmě měla být úročena, což s dnešními možnostmi výpočetní techniky není žádný problém. Banky takové operace zvládají zcela rutinně u miliónů bankovních účtů.

Zrušeno by naopak mělo být soutěžení o výši předplaceného nájemného, které už dnes není morálně obhajitelné. Jeho negativní dopady na dostupnost bydlení pro mladé lidi, kteří stojí teprve na začátku profesní kariéry a neměli možnost si sami naspořit, jsou totiž značné. Ti šťastnější získají finanční podporu od rodičů, ať už ve formě finančního daru nebo stavebního spoření. Méně šťastným se podaří získat půjčku, ale ti bez štěstí buď samostatné bydlení vůbec nezískají, nebo jen za podstatně vyšší nájemné. V každém případě v důsledku předplaceného nájemného přijdou mladí o prostředky, které by mohli využít lépe.

Druhou oblastí, kde bystřičtí politici nedokázali reagovat na společenský a ekonomický vývoj posledních třiceti let, je dostupnost sociálního bydlení. Ta přitom v podmínkách našeho města není limitována až tak samotnou výší nájemného, která je s ohledem na příjmy obyvatel příznivá, ale vysokou zdí již zmíněného předplaceného nájemného. Dokud nedojde k jeho zrušení, je nezbytné přijmout transparentní pravidla pro přidělování sociálních bytů potřebným bez přemrštěných počátečních nákladů.

Třetí slabinou současné bytové politiky je naprosté podcenění požadavků na bezbariérovost bydlení. Stejně tak masivně, jak se do Bystřice v souvislosti s rozvojem uranového průmyslu přistěhovávali mladí lidé, tak v posledních letech přicházejí do věku, kdy trpí vážnými nemocemi a sníženou pohyblivostí. Těmto občanům radnice dokáže nabízet jen dům s pečovatelskou službou, jehož kapacita však zdaleka nepokrývá poptávku. Řešením má být vybudování jednoho či více domovů pro seniory, které jsou ovšem vhodné jen pro opravdu vážně nemocné a osamělé osoby. Mimochodem způsob, jakým v nich řádí čínský virus, může vést k přehodnocení dosud příznivého pohledu na zařízení, která nejzranitelnější osoby koncentrují v prostředí, kde jim ani při sebevětší snaze nelze zajistit dokonalou ochranu.

Jelikož se stárnutí populace netýká jen našeho města, současným trendem je vytvářet podmínky pro to, aby lidé zůstali co nejdéle samostatní či v péči rodiny. Jelikož bystřický bytový fond byl naprojektován a postaven pro mladé a silné, tomuto trendu a demografickému vývoji vůbec neodpovídá. Přitom na bytový odbor radnice se již dlouho obrací stále větší počet nájemců, kteří (neúspěšně) žádají o výměnu bytu za méně bariérový, takže o tomto problému úředníci a politici vědí. Jen jej ignorují.

Jako okamžitý dílčí krok je třeba vyjmout všechny uvolněné méně bariérové byty (typicky přízemní) ze soutěží. Následně je bude možné vyměnit za jiný byt s žadatelem, jemuž snížená pohyblivost brání v naplňování základních potřeb, jako je např. pravidelná návštěva lékaře. Dlouhodobým a nákladnějším, ale nutným řešením je přestavba několika vybraných bytových domů, u nichž by došlo k demolici stávajícího schodiště a jeho rozšíření do přístavby, v níž by se nacházel i kapacitní výtah umožňující transport ležícího pacienta. Vzhledem k nutnosti zásahu do nosných konstrukcí se jako vhodnější zdají cihlové domy, tedy bytovky na Sídlišti I v blízkosti parkoviště a zastávky hromadné dopravy. Byty v přestavěných domech by po uvolnění opět nebyly vloženy do soutěže, ale přidělovány potřebným.

Přirozeným protiargumentem proti zvýhodňování některých žadatelů je, že kde jsou výhody, tam jsou i podvody. Tento postoj je třeba brát vážně a nastavit pravidla co nejtransparentněji a nejférověji. I tak by ovšem bylo naivní tvrdit, že žádný pokus o neoprávněné čerpání výhod nebude úspěšný. Pokud však mají politici prostředky a možnost přispět k důstojnému a klidnému životu občanů, není morálně přijatelné s odkazem na hypotetické zneužití nečinně přihlížet trápení těch z nás, kterým už zdraví neslouží.