Stydíte se?

Většina obyvatel vyspělých zemí ve věku nad nějakých 20 let prý svým způsobem života způsobila destrukci Země, které zbývá už jen pár posledních desítek let života, a měla by se stydět. Říkají středoškoláci vedení Gretou Thunbergovou a žádají po vládách, aby zařídily radikální snížení emisí CO2. Bezelstně přiznávají, že nemají ánung, jak toho mají politici dosáhnout, protože o problému mnoho nevědí a očividně se ani vzdělávat nechtějí. Vůdcům států jen radí, aby poslouchali „vědce“, že ti už vědí, jak na věc. A politici skutečně poslouchají.

Jsem přesvědčen, že běžný občan České republiky na dění kolem „Stávek za klima“ jen nevěřícně kouká a ani jej nenapadne, že by iracionální blouznění hrstky mladých lidí mohlo mít jakýkoliv vliv na jeho život. Což je chybná úvaha. Záškoláci s radikálními hesly jsou totiž jen viditelným reprezentantem stále se zvětšující třídy lidí, pro niž je boj proti klimatické změně buď cesta ke zbohatnutí, nebo nástroj revoluční transformace společnosti podle vzoru nacismu, komunismu a dalších politických náboženství. Úkolem mládeže s transparenty je vyvolat v nás pocit viny, abychom se neodvažovali proti plánům klimatistů protestovat a podřídili se jim.     

Z osudu zelených stran v Evropě, především té střední a východní, je jasné, že zkoušet prosadit klimatismus prostřednictvím voleb by bylo cestou zdlouhavou a pravděpodobně neúspěšnou. Zainteresované korporace i spolky aktivistů mají však již několik desetiletí dobré zkušenosti s obcházením demokratických procedur přes orgány Evropské unie. Díky otevřenosti Evropské komise a Evropského parlamentu lobbyingu mohou své zájmy prosazovat přes (spolu)tvorbu unijní legislativy, která po implementaci do národního právního řádu vymezuje práva a povinnosti každého obyvatele členského státu. Národní politici si nechtějí unijní byrokraty rozhněvat, především aby neohrozili toky dotací, a tak se ani nepokoušejí o účinný odpor. Spolu s mainstreamovými médii, která ideologicky inklinují doleva, o důsledcích nových nařízení neinformují, a pokud se je již nedaří tajit, tak je aspoň bagatelizují.

V případě boje proti klimatické změně se následky chamtivosti korporací, fanatismu aktivistů a zbabělosti politiků nejenom sečetly, ale dokonce znásobily a daly vzniknout dokonalé bouři regulačních opatření s bezprecedentními dopady na společnost. Začalo to v roce 2005 vytvořením systému emisních povolenek, tedy poplatků za vypouštění CO2. Ten ovšem kvůli vleklé recesi po roce 2008, která znamenala propad průmyslové výroby a tím i emisí a ceny povolenek, dlouho neměl na občany-zákazníky významný dopad. Zásadní obrat začal po roce 2012, kdy hlavy členských států odsouhlasily plán Evropské komise na postupné snižování počtu dostupných povolenek, což vedlo k růstu ceny. Dlouhodobé zvyšování nákladů začalo mít po roce 2017 natolik negativní dopady na ekonomiku uhelných elektráren, že byl postupně omezován jejich provoz. Růst cen vstupů a pokles celkové výroby elektřiny způsobený útlumem uhelných zdrojů se nejpozději v roce 2019 začaly promítat do cen elektrické energie pro zákazníky. Majitelé nemovitostí, kteří dostali koncem minulého roku od dodavatele elektřiny veselý dopis se sazbami na letošní rok, vědí, o čem je řeč.

Zdražování elektřiny samozřejmě nemá negativní dopady jen na fyzické osoby jakožto spotřebitele, ale tím, že snižuje konkurenceschopnost podniků, je může ohrozit i jakožto zaměstnance. V určitý okamžik výrobní náklady dosáhnou úrovně, kdy se vyplatí přesunout továrnu někam, kde klimatismus nevládne. A potřetí na zdánlivě vzdálený systém emisních povolenek člověk narazí v obchodě, kde kvůli dražším povolenkám a elektřině zaplatí za zboží více.

Pochybná hypotéza o tom, že klimatická změna je způsobena emisemi CO2, má však ještě drtivější dopady než na elektroenergetiku na automobilový průmysl, kde po kampani médií a aktivistů o „podvádění“ automobilek při emisních testech přistoupila Unie k rychlému zpřísňování limitů pro nové vozy, při jejichž nesplnění je za každé „závadné“ auto nutné zaplatit pokutu. V praxi se navíc ukázalo, že složitý způsob jejího výpočtu nevede ke zpoplatnění jenom těžkých a žravých SUV, ale i malých městských vozů, což např. Škodu vedlo k ukončení výroby nejmenšího modelu Citigo. V současnosti se sice ještě nacházíme v krátkém přechodném období před plnou účinností sankčního systému, ale i tak již automobilky přistoupily ke stažení řady motorizací a dokonce i modelových řad z nabídky. V blízké budoucnosti tak lze očekávat zdražování vyvolané nutností promítnout do cen pokuty za emise. Přitom náhrada spalovacích motorů narazila na ekonomickou a produkční realitu a jaksi se nekoná. Elektromobily nadále vykazují omezenou užitnou hodnotu a jejich cena neklesá, protože náhlou poptávku automobilek po bateriích a surovinách k jejich výrobě nelze uspokojit. Jestliže rostou ceny nových vozů, navíc kvůli extrémně složité technice málo spolehlivých, zvyšují se ceny i u ojetých automobilů. Zdražování způsobené klimatistickou ideologií tak znovu dopadá na zákazníky, přičemž čím chudší člověk je, tím hůře se s ním vyrovnává.

Vedle boje se sodovkovým plynem věnují klimatisté velkou pozornost i nakládání s odpady, kde opět využívají unijní legislativu k umravňování občanů členských států. Touto cestou se do našich zákonů dostávají ambiciózní cíle na omezování produkce odpadů, na procenta třídění, zákaz skládkování apod., které sice vypadají výborně na papíře, ale jejich praktická realizace naráží na obtíže, s nimiž teoretici nepočítali. A hlavně už mají finanční dopady, o kterých se v článku zmiňují v lednovém Bystřicku starosta a v únorovém ředitel TS města. V současnosti tedy na národní úrovni dochází k novelizaci zákonů, která by měla rozložit do delšího časového horizontu původně rychlé tempo směřování k unijním cílům. Bohužel premisy, na nichž je postavena unijní politika odpadového hospodářství, jsou minimálně v případě ČR chybné. Sice se nám daří zvyšovat podíl vytříděného odpadu, jenže se ukazuje, že o něj nikdo nestojí. Oproti představám recyklačních nadšenců totiž není tak jednoduché přetvořit sběrné suroviny na nové zboží. Například u obalových materiálů pro potraviny jsou výrobci vázáni hygienickými předpisy, takže odmítají vykupovat znečištěné plasty, kterých je přitom naprostá většina. A i u ostatních plastových výrobků je třeba plnit kvalitativní a estetické požadavky a technické normy.

Dlouhou dobu vytříděné plasty a papír Evropa vyvážela do Číny, kde se s nimi dělo kdovíco, ale evropský ekolog byl spokojen. To nyní rozhodnutím státostrany skončilo a materiál se začal hromadit na starém kontinentě, protože se ukázalo, že zde na jeho recyklaci neexistují kapacity. Ty totiž již dříve do Asie vyhnaly náklady na environmentální opatření. Místo přiznání, že pro velkou část materiálu odevzdávaného ke třídění není rozumné využití, klimatisté předepisují klasickou léčbu: daně a dotace. Dotacemi chtějí zaplatit vznik a provoz dodatečných zpracovatelských kapacit, zvláštní poplatky mají být uvaleny na výrobce, kteří budou z jejich pohledu využívat příliš málo druhotných surovin. Celou věc tak opět zaplatí zákazník v ceně výrobku nebo daňový poplatník.

Logičtější řešení, tedy přeměnit nechtěné složky odpadu ve spalovnách na teplo a elektřinu, přitom naráží na řadu překážek. Pokud by se podařilo překonat odpor obyvatel v místě, kde má takové zařízení vzniknout, nadále by zůstaly otázky ohledně ekonomiky provozu. Do té se promítají negativně nejenom ospravedlnitelné náklady na důsledné čištění spalin, ale také emisní povolenky. Především však není jisté, zda bude v budoucnu možné na spalovny získat investiční financování. Evropská komise totiž právě nyní vytváří systém tzv. zelené taxonomie, která bude hodnotit investice podle jejich vlivu na životní prostředí. Investice, které budou v rozporu s unijní klimatickou politikou, nebudou moci získat financování od bank, nebo budou aspoň sankcionovány významně vyššími úroky, zatímco projekty, které budou označeny za „zelené“, budou muset banky podporovat, i když budou z hlediska návratnosti úvěrů podstatně rizikovější. Lze předpokládat, že ztráty ze zelených investic budou banky muset kompenzovat zisky na drobných klientech, takže je opět zaplatí občané.

Pokud starosta a jednatel TS města psali ve svých článcích o tlacích na růst nákladů odpadového hospodářství, toto je širší kontext, v němž je nutné situaci v Bystřici vnímat. Do vedoucích pozic v naší zemi jsme bohužel dosadili politiky, pro něž je nejvyšší hodnotou účast na moci a zachování unijních penězovodů k sobě a kamarádům. Při dosahování těchto cílů jsou ochotni obětovat zájmy českých občanů, jen aby nenahněvali byrokraty Evropské komise. Při jednáních na půdě EU tak přijímají dalekosáhlé závazky diktované klikou kllimatistů, která se rozhodla, že nás zachrání před klimatickou apokalypsou i proti naší vůli. Přitom realizaci závazků přesunují na soukromé subjekty a samosprávy a extrémní náklady přenáší různými triky na občany. Je bohužel pravděpodobné, že udržení stávající životní úrovně bude v budoucnu podstatně nákladnější, na což doplatí především lidé s nižšími příjmy.    

Každý člověk může a měl by přemýšlet, jak se chovat, aby co nejméně škodil životnímu prostředí. Ne v intencích toho, co je legální a co nezákonné, ale co je s hledem na ostatní lidi morální a co nemorální. Při pohledu třicet čtyřicet let zpět je vidět, jaký obrovský kus práce Češi při zlepšování životního prostředí vykonali. Proto je chyba nechat si vnutit pocit viny za údajnou devastaci přírody a kvůli studu mlčet, když klimatičtí fanatici ohrožují pokrok a prosperitu.

P.S. Možnost vyvážet ke kotelně větve byla na přelomu roku omezena tím, že je nyní lze odkládat pouze uvnitř oploceného areálu, který je otevřen v pracovní dny jen do 18 hodin, v sobotu do 12 hodin a v neděli a o svátcích není otevřen vůbec. Aby nám bystřičtí politici tu péči o krajinu usnadnili, měli by zvážit rozšíření otevírací doby na čas, kdy lidé skutečně na zahradách pracují a likvidují odpad, tedy na celý víkend a svátky a prodloužit ji od jara do podzimu do 20 hodin.