Od nevolnictví ke svobodě, a zase zpátky

Koncem roku 1989 lidé na náměstích Československa skandovali „Svobodu, svobodu!“, a nemysleli tím Ludvíka Svobodu. Každý z nich měl nejspíše o svobodě trochu jinou představu, ale v čem by se asi všichni shodli byla touha zbavit se zasahování „státu“ do jejich soukromí, všudypřítomné kontroly, špiclování a donášení.

Abychom pochopili kořeny nesvobody, musíme si nejdříve objasnit pojem „stát“. Jedná se o hranicemi vymezené území, na němž žijí obyvatelé, z nichž část nebo dokonce většina jsou současně i občany – obyvateli se zvláštními právy a odpovědností. V liberálnědemokratickém státě jsou za občany považováni všichni obyvatelé s výjimkou cizinců. Občané si zřizují a udržují stát jako nástroj, který jim umožní existovat ve společenství, spolupracovat a uspokojovat společnými silami zájmy a potřeby, které by jednotlivý člověk sám nedokázal uspokojit. Asi nejsnáze pochopitelným příkladem je ochrana života a majetku, a to jak před vnějším napadením, tak před nelegitimními zásahy ostatních občanů. Praktické uspokojování potřeb je svěřeno státním institucím – parlamentu, soudům, nejrůznějším úřadům, obcím, armádě…

Jelikož však tyto instituce nejsou živými bytostmi ani stoji, nemohou nic konat samy od sebe, a aby mohly vykazovat jakoukoliv činnost, musí být nejdříve obsazeny lidmi. Z toho tedy vyplývá, že jakýkoliv akt „státu“ je výsledkem činnosti konkrétních lidí a všeobecně rozšířené uvažování o institucích jakožto odosobnělých strojích nám zastírá skutečnou podstatu vztahu mezi institucemi státu a občany, kdy na obou stranách jsou lidé. Volání po svobodě před sedmadvaceti lety ve svém jádru obsahovalo požadavek, aby obyvatelé nebyli nadále předmětem manipulace lidí tvořících instituce státu a stali se občany – obyvateli oprávněnými rozhodovat o tom, které činnosti a jak budou instituce vykonávat. Zatímco do té doby byli obyvatelé objektem k uspokojování zájmů hrstky ovládající instituce, nově se občané měli stát subjektem, který bude určovat uspořádání institucí tak, aby naplňovaly zájmy občanů. Lidé ve státních institucích měli občanům poskytovat služby. Z tohoto uspořádání jasně vyplývá, že personál státních institucí je b zastupitelské demokracii ve vztahu k občanům ne v nadřízeném, ale v podřízeném postavení. Na tomto místě je však třeba hned poznamenat, že i funkcionáři a zaměstnanci institucí jsou občany, takže podřízené postavení neznamená ztrátu důstojnosti. A především, podřízené postavení vůči občanům jako celku nelze zaměňovat za podřízenost jednomu konkrétnímu občanovi. Franta Vopršálek skutečně nemůže podle své libovůle úkolovat ministra, na rozdíl od občanů – voličů, kteří tak činí prostřednictvím poslanců a senátorů.       

Listopad 1989 odhalil, že dosavadní přístup ke správě věcí veřejných, tedy snaha společnost řídit, a to shora a centralizovaně, je nefunkční a selhal. Sametová revoluce otevřela prostor pro změnu nejenom tím, že vedla k odstranění nejvíce zdiskreditovaných osob. I pro ty pracovníky a funkcionáře, kteří v institucích státu zůstali, znamenal zpochybnění jejich dosavadních vzorců chování. Občané přestali očekávat na každý svůj krok schválení někoho ze státního aparátu a pracovníci institucí se drželi vpovzdálí. Bohužel příznivci státních zásahů  nezmizeli, jen se stáhli do ústraní, z něhož začali v druhé polovině 90. let opět vycházet na výsluní, aby obnovili vládnoucí třídu. Mohli bychom se přít, zda prvotním impulsem byly enormní ztráty státních bank, které v očích veřejnosti zpochybnily principy ekonomického liberalismu, nebo až vláda Miloše Zemana prosazující poválečný model západoevropské sociálnědemokratické politiky, založený na státním dirigismu.

Každopádně obrat k etatismu začal být nesporný v okamžiku, kdy byl zahájen proces „harmonizace“ českého práva s legislativou Evropské unie. Unijní normy vyrůstaly a stále vyrůstají z politické tradice západoevropských kontinentálních států, jež se po druhé světové válce nesla ve znamení budování tzv. státu blahobytu, spojeného s extenzivními zásahy institucí státu do ekonomického, společenského a soukromého života. Západní Evropa si neprošla zkušeností Evropy východní, v níž režimy založené na snaze řídit společnost shora selhaly a zhroutily se, a tak se k nám oklikou přes Brusel vrátily metody, které jsme na přelomu 80. a 90. let odmítli. V té době se zdálo, že unijní recepty fungují, a navíc byly zabaleny do lesklého pozlátka „pokroku“ a dotací, takže jejich zavádění zprvu nevyvolávalo větší odpor. Až časem se ukázalo, že bez konce Studené války, který uvolnil ohromné materiální a lidské zdroje, dosud vázané na udržování vojenských kapacit, otevření východních trhů a později masivního zadlužování jak států, tak soukromých osob, by model západoevropského “státu blahobytu“ již v polovině 90. let čelil existenčním potížím.

S tím, jak se blížil vstup naší země do EU v roce 2004, stále více aktérů začalo pociťovat negativní důsledky kultury regulace, jež k nám dorazila. Nejdříve se s nimi seznámili podnikatelé, například majitelé restaurací ve formě chaotických změn hygienických předpisů, ale nejpozději od zákazu klasických žárovek v roce 2009 si i občané uvědomili, že už jim vrchnost opět říká, jak mají žít. Pokud šli Češi často při implementaci unijních předpisů nad rámec povinného minima, je to jen dokladem toho, jak velká byla uvnitř vládnoucí třídy touha po nastolení mocného státu, která se nyní, s importovanou kulturou regulace v zádech, mohla uskutečnit.

Nositeli kultury regulace jsou lidé přesvědčení, že společnost má směřovat k určitým ambiciózním, možná až utopickým cílům, jichž však nedosáhne spontánním vývojem, a proto musí být řízena. Stoupenci jsou přesvědčení, že jen omezená elita je s to určit, jak má společnost vypadat, zatímco všichni ostatní mimo elitu nejsou schopni význam cíle chápat, a i kdyby ho pochopili, budou jeho realizaci bránit kvůli svým omezeným a sobeckým zájmům. Je tedy třeba obsadit a ovládnout instituce státu a prosadit v nich regulační a kontrolní nástroje, jež by směřovaly společnost žádoucím směrem tím, že by ovlivňovaly chování jednotlivých aktérů – ostatních státních institucí, firem, živnostníků a především každého občana.

Ač by se mohlo zdát, že onou progresivistickou elitou jsou politici, není tomu tak, nebo lépe řečeno, nejsou její klíčovou složkou. Tou jsou úředníci. Úředníci, z podstaty své profese nevolení, pod služebním zákonem prakticky neodvolatelní, neomezení volebním obdobím a s ohledem na kolegialitu úřednické třídy jen částečně odpovědní za své činy. Přitom seřazení do jasné hierarchie a s  potřebou zabezpečovat svoji existenci neustálým rozšiřováním aktivit. Tendenci byrokracie stále rozšiřovat její pravomoci mohou krotit jen občané prostřednictvím svých zástupů – politiků.

Produktem a současně nástrojem kultury regulace jsou právní předpisy: zákony, vyhlášky, metodiky, směrnice, nařízení, s jejichž pomocí se ideje relativně úzké skupiny stávají obecně závaznými a především vymahatelnými normami. Právní předpisy v zastupitelské demokracii schvalují politici, kteří ovšem jsou často příznivci regulace společnosti. A to jak z ideových důvodů, protože v ni věří, tak praktických, neboť posiluje jejich moc. Ostatně kultura regulace zapustila kořeny i v myslích podstatné části elektorátu. Voliči dávají hlas politikům, kteří slíbí, že něco nového prosadí a zavedou, což zákonitě znamená rozšíření role státních institucí. Zákonodárci, kteří hodně diskutují a málo schvalují, jsou považováni za darmožrouty, kteří se vyhýbají práci, jako by tvorba zákonů podléhala stejným kritériím produktivity jako výroba rohlíků nebo cviček. Volební výsledky jednotlivých stran ukazují, že valné podpoře se u nás netěší subjekty slibující, že budou regulace rušit a moc státních institucí oslabovat, takže vlastně dostáváme, co chceme, a kultura regulace nám není vnucena zvnějšku, nýbrž my, občané České republiky, jsme její dobrovolnou součástí.     

S tím, jak se prales právních předpisů rozšiřuje a zahušťuje, v situaci, kdy co platilo včera, neplatí dnes a zítra bude zase jinak, stává se pro občany právo stále méně srozumitelné. Téměř nikdo nemá natolik dostatečné znalosti práva, aby si mohl být v kterýkoliv okamžik jistý, že neporušuje žádné nařízení. Místo toho, aby lidé ve státních institucích poskytovali občanům služby, občané žijí v permanentní obavě, že budou lidmi ze státních institucí popotahováni. Jelikož jsou si všichni lidé vědomi, že na každého se dá něco najít, neodvažují se proti přešlapům veřejné správy a zneužívání moci aktivně a účinně postupovat, aby na sebe neupozornili. Čtvrt století po Listopadu se většina národa vrátila k životní strategii období normalizace: poslouchat, nedělat vlny a nadávat maximálně v hospodě (na internetu).

Po stažení z veřejného života do soukromí se tak role občanů redukuje na občasné vhození lístku do volební urny. Jak jsem již uvedl výše, občan se od obyvatele liší tím, že má nejenom určitá zvláštní práva, ale především odpovědnost za fungování společnosti, jejímž je členem. Bohužel nemálo občanů věří, že když platí daně na provoz státních institucí, tyto instituce se navzájem samy uspořádají tak, aby nikdo veřejnou moc a prostředky nezneužíval. A pokud k nepravostem dochází, je to vada napravitelná novými institucemi a novými pravomocemi pro státní aparát. Nic nezní lahodněji uchu stoupenců kultury regulace!

Rozsah problému začne být zjevný, když připomenu, že instituce státu nejsou bezchybně pracující nestranné stroje, ale formace lidí – chybujících, vystavených pokušení zneužít moc, ovlivňovaných zvnějšku partikulárními zájmy. Ani stále složitější kontrolní soustrojí nevnese do veřejné správy trvalý řád a pořádek, protože za nezájmu občanů bude snadné prohřešek zamést pod koberec v duchu hesla „Dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě“. Čím silnější stát, čím více peněz rozděluje, tím lákavější kořist nabízí pro ty, kteří baží po penězích a vládě na lidmi.             

Bující džungle zákonů také činí stále obtížnější orientaci v prostředí, v němž žijeme. Občané-voliči tak nejsou s to přesně odhadnout důsledky líbivých slibů pro jejich svobodu, což ještě znesnadňují média hlavního proudu, která jsou povětšinou aktivním obhájcem kultury regulace. Přesto jsou vzpoury voličů proti vládnoucí třídě čím dál častější. Nejznámější z nich jsou nepochybně referendum o vystoupení Velké Británie z EU a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Přestože je nám brexit vykládán jako projev xenofobie starých a chudých Angličanů, mnohem spíše je aktem zavržení vládnoucí třídy, reprezentované bruselskou byrokracií, která občanům Británie vnucuje svou představu o tom jak žít. Donald Trump se už v kampani vymezoval proti politice socialisty Obamy a washingtonské elitě. Tuto linii začal uskutečňovat krátce po zvolení a jedno z jeho prvních opatření, které pozornosti českých médií v mlze kolem plotu na mexické hranici téměř uniklo, stanovilo, že za každou novou regulaci musí být dvě jiné zrušeny. Oba volební akty spojuje, že se přihodily v nejstarších liberálních demokraciích, kde mají občané v sobě hluboko zakořeněnou tradici rozhodovat o sobě sami. Taková zkušenost nám Čechům chybí, takže nás může úspěšně balamutit člověk, který se nechává filmovat, jak štamgastům kupuje panáky, aby těm samým lidem vytáhl z peněženky každý týden desetinásobek za nechtěná biopaliva, vnucená nám prostřednictvím kultury regulace. Jinými slovy, u nás ještě nemáme vypěstované instinkty, abychom odhalili, že se nás někdo snaží za účelem dosažení svých cílů oblafnout. Na tom musíme pracovat a je to úkol pro každého z nás.                                                         

Zatímco v roce 1989 si nemálo Čechů myslelo, že občané budou nad institucemi, dnes se nacházíme ve spirále rostoucích povinností občanů vůči státu a sílících mechanismů kontroly a sledování občanů státními institucemi. Nové pravomoci pro veřejnou správu dále oslabují pozici občanů vůči vládnoucí třídě a naopak posilují jejich pracovníky, funkcionáře a stoupence. Jsme tak svědky vzniku nové vrchnosti, která prostřednictvím stále zamotanějšího a nejasnějšího porostu právních předpisů se stále větší libovůli a nepředvídatelností rozhoduje o životě občana. Právo, v němž jsme spatřovali naději na rovnost a svobodu, se stává nástrojem hrstky pro dosažení jejích ideologických a materiálních cílů. My občané máme ještě pořád dvě cesty jak se zachránit před pádem do nevolnictví. Jednak začít se chovat jako občané, přijmout vlastní individuální odpovědnost za fungování společnosti, začít se zajímat, co se děje ve státních institucích a aktivně vystupovat proti nepravostem. Jednak vnitřně odmítnout kulturu regulace a nevolit nikoho, kdo slibuje opatření vedoucí k podřízenosti občanů osazenstvu státních institucí.