Nezájem

Liberálně demokratické státní zřízení vzniklo postupnou evolucí jako způsob, kterým lidé obývající určité území organizují svůj život ve společenství. Nahradilo dřívější formy organizace společnosti, pro něž bylo příznačné privilegované postavení autokrata opírajícího se o úzkou elitu a podřízené postavení neplnoprávných mas. Demokracie oproti tomu má všechny usedlé obyvatele určitého území za sobě rovné a přiznává všem stejnou sumu základních práv. Že je výkon konkrétního práva podmíněn splněním určité podmínky, například dosažení stanoveného věku, je nepodstatné, neboť se neodvíjí od původu a podobných exkluzivních charakteristik. Z pouhých obyvatel se tak v demokracii stávají občané – entity vybavené právy, z nichž klíčovými jsou práva politická. Díky nim může občan v interakci s ostatními občany spolurozhodovat o konkrétní podobě režimu. V tuto chvíli se z práva stává morální povinnost, neboť aby mohla demokracie fungovat zamýšleným způsobem – jako nástroj k ochraně a zlepšování životů občanů – musí na jejím chodu občané aktivně participovat. Jedině přes toto zapojení jsou formulovány a v chodu institucí zohledňovány zájmy různých segmentů společnosti, které se v závislosti např. na věku, pohlaví či ekonomické situaci přirozeně liší. Přitom tato participace musí být masivní a prostupovat celou společností, protože pokud zůstanou aktivní jen omezené skupiny, přetváří rychle podobu režimu ve svůj prospěch, petrifikují své elitní postavení a z demokracie zůstává jen fasáda (volby), za níž je provozována oligarchie.     

Přestože se do pozice pasivních příjemců rozhodnutí učiněných někým jiným většina občanů dostala vlastní nečinností, narůstá u nich nespokojenost vyplývajíc z pocitu, že nejsou plnoprávnými občany, že jejich zájmy nejsou brány v potaz v míře, která by odpovídala jejich množství. Exemplárním případem je projekt přestavby společnosti pod záminkou boje s klimatickou změnou. Přesně podle plánu dochází k likvidaci „špinavého“ průmyslu (Liberty Ostrava), omezování spotřeby domácností i odklonu od vlastního bydlení v domcích k vynucenému životu v nájemních bytech. A byť tento plán odsouhlasili voliči, když hlasovali pro strany, které jednoznačně Green Deal podporovaly (celá pětikoalice včetně ODS), s jeho důsledky, které pro ně osobně znamenají nižší životní úroveň, spokojeni nejsou. Chybu ovšem hledají všude jinde, jen ne u sebe. Pozice občana totiž neznamená jen morální povinnost hlasovat ve volbách, ale také kontinuálně se zajímat o politiku, vědět pro koho hlasuji a především chápat, co nastane, pokud se ten, koho volím, dostane k moci. S tím, jak stát rozšiřuje svoji moc do stále více oblastí, je přitom získávání těchto znalostí stále náročnější.

Poté, co se centrální plánování ekonomiky ukázalo jako neživotaschopné a vzalo s sebou i celý komunistický režim, nastalo v 90. letech minulého století období liberalizace ekonomiky i státního zřízení. Stát se zmenšil a ponechal občanům mnohem větší prostor, aby jednali podle své vůle a své záležitosti si upravovali sami vzájemnou dohodou. V souvislosti s přípravou na vstup do Evropské unie však již za necelou dekádu nastal opačný pohyb, v němž se začaly státní orgány množit a rozšiřovaly svou působnost stále hlouběji do oblasti ještě nedávno považované za soukromou. Ekonomická transformace, která byla i přes dílčí problémy úspěšná, začala vytvářet bohatství, a to se přes stále vyšší zdanění přelévalo k orgánům státu. Hospodářská prosperita tak poskytla státu zdroje, které mu umožnily hospodářství více a více regulovat a nyní pod vlajkou Green Dealu už jednoznačně dusit. Ruku v ruce se zasahováním do ekonomiky narůstal i dohled nad soukromou sférou, který v době tažení proti čínskému viru nabyl monstrózního rozsahu.

Voliči bobtnání státu podporovali a podporují ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním je, že stát s více zdroji jim více „rozdává“ – od porodného přes důchody až po dotace na fotovoltaiku. Druhým důvodem je (iluzorní) pocit, že čím vlezlejší jsou státní organizace, čím hlouběji strkají nos do soukromí, tím lépe člověka ochraňují. Ve skutečnosti jsou dotace jen způsob, jak donutit občany za jejich vlastní odevzdané peníze dělat věci, které by jinak nedělali. A to, že má státní aparát stále více pravomocí, neznamená, že se o člověka lépe postará. Ve skutečnosti jen držitelé moci získávají další prostředky, jak si zajistit poslušnost občana a prosazovat vlastní zájmy. Elity si uvědomují, že jejich projekt radikální přestavby společnosti bude vyvolávat odpor a v určitou chvíli už nemusí být nástroje plošného špehování a trestání za verbální projevy nesouhlasu dostatečné. Proto svou pozornost zaměřily na legální držitele zbraní, kteří se jediní mohou v souladu s Čl. 23 Listiny základních práv a svobod účinně postavit na odpor proti destrukci demokratického zřízení. Stejně jako komunisté na to jdou přes psychiatry.

Praktický lékař bude mít povinnost hlásit podezření, že je držitel zbraně ve špatném duševním rozpoložení. Což nepochybně učiní, protože co kdyby… Na základě povinného hlášení od lékaře, nebo dobrovolného od kohokoliv jiného, policie držiteli zbraně obratem zabaví. Proti tomuto postupu se bude moci držitel bránit tím, že doloží své duševní zdraví odborným posudkem. Jeho pozitivní vyznění však lze téměř jistě vyloučit, neboť u každého lze při pečlivém hledání nalézt nějakou známku duševní slabosti. A psycholog ji určitě najde, protože co kdyby… Ve výsledku tak po psychické stránce naprosto normální člověk přijde o možnost bránit se či vykonávat povolání legálně drženou zbraní. Při tom nikdo ze zúčastněných neponese za tuto svévoli odpovědnost, protože všichni budou postupovat podle principu předběžné opatrnosti a budou si jen krýt záda před státními orgány, které by mohly svou pozornost věnovat i jim.

Toto je jen reprezentativní střípek z procesu, jehož výsledkem má být omezení počtu legálních držitelů zbraní. Je to symptom stavu, kdy se držitelé moci začínají obávat vlastních občanů a současně charakteristický rys nedemokratického režimu. Zatímco nacisté i komunisté obyvatele při první příležitosti odzbrojili, v takových Spojených státech by to bylo nemožné. Je příznačné, že omezení legálního držení zbraní je vydáváno za reakci na střelbu na filosofické fakultě, přestože se jí nikdo z těch, proti nimž restrikce směřují, neúčastnil. Naopak vyšetřování, zda při incidentu neselhaly orgány státu, bylo svěřeno těm samým orgánům, a ty jej protahují a zahalují mlhou. Vidíme typický obrázek státu, který nehledá pochybení u sebe a opatření nejenom že směřuje proti nezúčastněným, ale dále jimi posiluje svou moc.      

Občané však přicházejí pozvolna i o řadu dalších práv a zpřísňuje se nad nimi kontrola. Naopak státní aparát se před jejich zraky uzavírá a sám sebe odmítá kontrolovat. Například ochrana proti nesprávnému postupu zadavatelů veřejných zakázek se natolik zkomplikovala, že se stala nedostupnou pro většinu malých firem. Že se o úplatcích a manipulacích v zakázkách na úrovni měst a obcí přestalo mluvit, není projevem toho, že tyto fenomény zmizely, ale že je už nikdo nekontroluje. Týká se to i policie, která podezření na trestnou činnost komunálních politiků nechce či neumí vyšetřovat. A díky změnám informačního zákona už podrobnosti o důvodech odložení případu také nemusí sdělovat, takže i její činnost se stala nekontrolovatelnou. Ostatně celý zákon o svobodném přístupu k informacím se za poslední dekádu významně změnil s tím, jak si do něj různé orgány státu prosadily výjimky, které jim umožňují vyhnout se dohledu veřejnosti. Proměnilo se i soudní prostředí a jeho výklad práva na informace, takže dnes už například nelze zjistit, kolik který zaměstnanec bere a nelze porovnat jeho oficiální příjmy a životní standard.       

Velmi výkonná v tvorbě regulací a v ořezávání občanských práv je vládnoucí pětikoalice, která má jinak plnou pusu obrany demokracie. U každého politika a za všech časů je třeba méně poslouchat, co říká, a více sledovat důsledky toho, co dělá. To ovšem dnes provádí příliš málo lidí. Ve společnosti převažuje nezájem, který držitelům moci umožňuje tvořit politiku ve prospěch málo početných vlivových skupin a proti zájmům většiny. Z této pasivy už občany nedokáží vytrhnout ani záměry bezprostředně se dotýkající jejich života.    

Před nedávnem jsem tu informoval o plánu firmy Wera Werk podstatně rozšířit kapacity povrchové úpravy kovů v bystřickém závodu. Přestože by rozšíření chemického provozu vytvářejícího emise znečišťujících látek mělo zajímat minimálně desítky lidí žijících v okolí, v rámci zjišťovacího řízení bylo doručeno od veřejnosti jediné podání. Kultura nezájmu v praxi.