Nevyhnilo to

Začátkem 90. let minulého století se zdálo, že potupný krach nedemokratických režimů s centrálně řízenou ekonomikou v souboji se systémy postavenými na tržním hospodářství a garantovaných občanských právech trvale zdiskreditoval všechny budoucí pokusy o nastolení z marxismu vyrůstajících utopií. Je nutné přiznat, že tento pohled podcenil lidskou potřebu zakotvit život v nějakém světonázorovém systému, který dává žití cíl, řád a náplň. Tam, kde lidé odmítají věřit v jakéhokoliv boha, musí si vytvořit světské náboženství. Stále více stoupenců nabírá v současnosti ideologie environmentalismu, tedy podřízení života každého jednotlivce cíli zachránit planetu prostřednictvím ukončení produkce sodovkového plynu CO2 a obecněji skrze radikální snížení spotřeby opuštěním „konzumního způsobu života“. Environmentalismus se vhodně doplňuje s progresivismem, který má ambici regulovat mimoekonomickou, „kulturní“, sféru života člověka, tedy to, jak se může ve společnosti chovat a vyjadřovat.

Nová náboženství jsou pro jejich stoupence nejenom odpovědí na vnitřní potřebu po smyslu života, ale v nemenší míře i příležitostí radikálně zlepšit socioekonomický status. Obdobně jako třeba komunismus mají obě neomarxistické ideologie potenciál zbořit starý svět a radikální redistribucí majetku udělat z bohatých chudé a z hrstky chudých bohaté. A stejně jako vždy v minulosti nejsou hybatelem změny masy, ale relativně úzká, zato silně motivovaná revoluční avantgarda, která s masou podle svých záměrů manipuluje. Moderní revolucionáři ovšem ani v nejmenším nejsou ochotni riskovat své zdraví v nějakých násilných konfrontacích. Jejich metoda je ještě uhlazenější variantou postupu Komunistické strany Československa po druhé světové válce, které se podařilo svými stoupenci obsadit klíčová místa ve státním aparátu a sdělovacích prostředcích. Instituce státu pak začaly pracovat v jejich zájmu a nástroje, které měly ochránit demokracii, nakonec sloužily k jejímu zničení.

Příkladem současných revolucionářů jsou oxfordský „vědec“ Jan Kulveit a publicista Petr Ludwig, kteří se z pozice poradců premiéra stali architekty vládních restriktivních opatření, před jejichž důsledky ovšem utekli do Anglie, resp. Dubaje. Neochota požívat medicínu, kterou předepisuji ostatním, je pro soudobou revoluční avantgardu symptomatická a souvisí s tím, že ji tvoří tzv. světoobčané. To jsou lidé, kteří nemají žádný trvalý domov a žádnou silnou vazbu ke konkrétnímu městu, regionu, státu či národu. Na živobytí si vydělávají často poskytováním služeb na dálku prostřednictvím internetu, takže dnes mohou bydlet v Dubaji, zítra v New Yorku a pozítří třeba na Bali. Díky neomezené možnosti migrovat po planetě nikdy nebudou muset čelit následkům, až jejich experimenty přivedou nějakou zemi do bídy a utrpení. Jednoduše změní bydliště a začnou experimentovat jinde.

Klíčovým útočištěm a základnou světoobčanů v Evropě jsou instituce Evropské unie, které kvůli nutnosti dlouhodobého nebo trvalého přesunu do cizí země přitahují lidi s velmi slabou až žádnou vazbou na domovinu. Současně tyto orgány, nadřazené členským státům a izolované od vůle i hněvu občanů, skýtají bezprecedentní potenciál pro realizaci utopických projektů. Jestliže unijní úřady obsadí dostatečný počet environmentalistů, vytvoří trvalou koalici, jíž členské státy, roztříštěné odlišnými zájmy a oslabované neustálými obměnami vlád v důsledku voleb, nemohou dlouhodobě čelit. Změna není tak náhlá jako třeba v případě Malého listopadového nesocialistického puče, ale je poklidná a trvalá.

Jedním ze základních atributů probíhající plíživé transformace tedy je neobyčejná setrvačnost procesů, kdy mezi rozhodnutím a okamžikem, kdy začnou lidé pociťovat jeho důsledky, je dlouhé časové období, které zamlžuje vazbu mezi příčinou a následkem. Jako třeba v případě nakládání s odpady.

V roce 1999, dávno před vstupem Česka do EU, začala platit směrnice stanovující požadavky na vlastnosti materiálu ukládaného na skládky a také např. omezující množství skládkovaného biologicky rozložitelného komunálního odpadu. Následovaly dlouhé roky, po které v oblasti odpadové politiky EU nedošlo k žádnému zásadnímu viditelnému posunu. Ten nastal až poté, co se zrodil environmentalismus a jeho stoupenci získali pevné pozice v unijních strukturách. Několik let trvající proces přípravy byl završen v roce 2018, kdy spatřila světlo světa novela směrnice, která už nařizovala radikální přechod na „oběhové hospodářství“, jehož základní myšlenka je zabránit tomu, aby vůbec nějaký odpad vzniknul (prevence). Pokud už vznikne, má být separován a opětovně použit, případně recyklován. Zbytek, který již materiálově opětovně použít nelze, má být využit energeticky ve spalovnách. Na skládky má být ukládán nadále jen odpad, který už není možné využít ani energeticky, což bude snad jen popel z oněch spaloven.

Agilní české ministerstvo životního prostředí, vedené už tenkrát Richardem Brabcem z ANO 2011, ani nečekalo na formální ukončení schvalovacího procesu na půdě EU a v roce 2014 protlačilo parlamentem zákaz skládkování komunálního odpadu od konce roku 2023. O šest let kratší lhůta, než povolovala unijní směrnice, od počátku vzbuzovala pochybnosti, zda lze tak náročnou transformaci kompletního odpadového hospodářství zvládnout. Každopádně nejpozději od roku 2018 bylo jisté, že k ní bude muset dojít a všichni zainteresovaní aktéři na ní měli začít bezodkladně pracovat. Měli, ale až na výjimky nezačali, protože spoléhali, že termín bude posunut. Tato sázka zdánlivě vyšla, když vloni parlament skutečně odsouhlasil prodloužení lhůty do konce roku 2029.  

Jenže zákonné oprávnění ukládat komunální odpad na skládku neznamená faktickou dostupnost této alternativy, jak nyní poznává Bystřice nad Pernštejnem. Naše město, resp. TS města, které zodpovídají za odpadové hospodářství, dlouhodobě spoléhá na skládku tuhého komunálního odpadu Bukov, provozovanou státním podnikem Diamo, jejíž kapacita měla být zaplněna v roce 2025. Avšak začátkem letošního roku Diamo oznámilo, že vyčerpání kapacity očekává již na přelomu roku. Následovat bude přechod do režimu rekultivace. Firma sice má potřebná povolení pro další rozšíření skládky, ale rozhodla se tuto investici neuskutečnit. A tak zatímco jeden den se zdálo, že má Bystřice na transformaci odpadového hospodářství osm a půl roku, druhý den se časové okno smrsklo na devět měsíců.

Již v roce 2018 jsem tu psal, že je nejvyšší čas rozhodnout se, jak bude naše město likvidovat komunální odpady po zákazu skládkování, kam bude materiál dopravovat, čím a jakými technologiemi jej bude zpracovávat. Už tehdy existoval projekt na překladiště odpadů v areálu TS města, jehož realizace se, krom příslibu prodeje potřebného pozemku bývalé betonárky, neposunula vůbec nikam. Kdyby politická reprezentace nespoléhala na to, že problém nějak sám „vyhnije“, nemusela by nyní řešit otázku, kam po Novém roce s odpady.

Jako jednu z možností zmínil starosta na posledním zasedání zastupitelstva, převzetí skládky Bukov od Diama, pokud s tím podnik bude souhlasit. Město, TS města či nějaký účelový svazek zainteresovaných obcí by pak zařízení provozovalo. Už počáteční náklady této varianty, 10-20 mil. Kč do rozšíření kapacity, by byly vysoké. Následoval by krátký provoz nejdéle do konce roku 2029 a pak drahá rekultivace. Na její provedení se sice vytváří během provozu účelově vázaná rezerva a Diamo by ji jistě převedlo na nového provozovatele, leč není vůbec jisté, že toto zákonné minimum bude stačit. Potom by si Diamo odneslo zisky za 25 let ukládání odpadu a nástupci by nechalo vícenáklady rekultivace.

Jako pravděpodobnější se tedy zdá, že bukovská skládka zavře brány a Bystřice bude muset najít odbyt pro odpad jinde. Ať už to bude další skládka, nebo spalovna, žádná alternativa není v reálném operačním dosahu svozových vozidel, a proto bude nutné odpad někde shromažďovat a překládat. Ideální k tomu je hala s výškou sedm a více metrů, protože kukavozy obsah vyklápí. Takový volný prostor momentálně vedení města poptává. Pokud hledání nebude úspěšné, bude zřejmě nutné stavebně upravit jeden z přístřešků pro skladování štěpky v areálu bývalého Čemolenu. Ať už bude nakonec překladové provizorium jakékoliv, musí být co nejdříve nahrazeno definitivním řešením.

Jako nejvhodnější odbytiště se nabízí spalovna SAKO v Brně, kde by nám mohlo uzavření kontraktu nyní zajistit výhodu v době, kdy se tam bude po ukončení skládkování snažit uchytit většina Moravy. Firma aktuálně má volnou kapacitu a navíc v posledních dvou letech značně pokročila s projektem třetí spalovací linky, která by od konce roku 2024 měla zvýšit kapacitu o více než polovinu.    

Na rozhodnutí Diama ukončit provoz v Bukově měla podstatný vliv nejistota ohledně podmínek pro ukládání odpadu na skládky, vyvolaná prosazováním environmentalistické ideologie. Důsledky této ideologie však ponesou především občané, neboť stále náročnější požadavky na třídění, recyklaci a využívání odpadů způsobí rychlý růst investičních i provozních výdajů odpadového hospodářství. Zvýšené náklady se promítnou do rozpočtů státu i samospráv, v nichž tak bude zbývat méně peněz na ostatní služby občanům. Přes ceny výrobků a služeb se však promítnou i do kupní síly lidí, kteří si za stejnou výplatu pořídí méně. Výsledkem bude snížení spotřeby, tedy životní úrovně. Environmentalisté mohou slavit dosažení cíle.