Největší problém registru smluv

Stala se znepokojivá věc, jež by neměla uniknout pozornosti veřejnosti. Zákon o registru smluv, který sliboval vnést světlo do hospodaření státu a umožnit občanům efektivní kontrolu nakládání veřejnými prostředky, se dostal pod frontální útok zájmových skupin a některých poslanců s cílem udržet značnou část majetku občanů mimo jejich dohled. 

Registr smluv je internetová stránka, na níž by podle dosud platného znění zákona měly uveřejňovat soukromoprávní smlouvy nad 50 tis. Kč a smlouvy o poskytnutí dotace všechny úřady, obce, příspěvkové organizace, zdravotní pojišťovny a firmy, v nichž stát, kraj nebo obec drží většinu. Původní záměr, aby zákon dopadal na všechny smlouvy (a faktury) všech složek státu a na všechny firmy s majetkovou účastí státu a samospráv byl už při schvalování normy v roce 2015 zredukován četnými výjimkami, např. pro malé obce, firmy, které vydaly veřejně obchodované dluhopisy (ČEZ, ČD) a další.

Většina povinných subjektů přistupovala k plnění uveřejňovací povinnosti laxně, neboť účinnost jediné sankce, tedy neplatnost zatajené smlouvy, byla odložena až na kontrakty uzavřené po 1. červenci 2017. Avšak s tím, jak se den D blížil, začaly sílit lobbyistické tlaky na rozšíření okruhu výjimek. Ukázalo se totiž, že registr smluv skutečně funguje, a prospěcháře a podvodníky napojené na veřejné finance zachvátila panika.

Tak například jsme se jen díky registru smluv dozvěděli, že nemocnice masivně obcházejí zákon o zadávání veřejných zakázek a nakupují léky často zcela bez soutěže a stále od stejných dodavatelů. Nebo že končící politici Olomouckého kraje se s funkcemi rozloučili na akcích za téměř 700 tis. Kč. Rovněž kontrakty ŘSD na kontrolu cen staveb s nově založenými společnostmi bývalých zaměstnanců ŘSD by bez registru smluv zřejmě zůstaly nepovšimnuty. Zmínit lze také dohody Ministerstva průmyslu, vedeného Janem Mládkem, s Parlamentními listy na uveřejňování propagačních článků.

V zainteresovaných kruzích začalo být jasné, že pokud by podobná odhalení měla pokračovat, smrtelně by ohrožovala roky budované a dosud skryté klientelistické vazby. Bylo potřeba s registrem smluv něco udělat. Příležitost se objevila v podobě návrhu lidoveckého ministra zemědělství Jurečky, aby byl z působnosti zákona vyjmut národní podnik Budvar. Tím byl zákon otevřen pro změny, a začaly se dít věci. Lidé profitující z obecních a krajských firem a místní politici (tyto dvě skupiny jsou do značné míry totožné) se přes Svaz měst a obcí pustili do ovlivňování poslanců, rektoři vysokých škol si za peníze škol najali společnost PAN Solutions, která měla zařídit jejich vyřazení ze skupiny povinných subjektů, spolek Rekonstrukce státu spustil nátlakovou kampaň proti změnám…

Díky tomu, že novela nebyla vládním návrhem, neprošla žádným připomínkovým řízením ministerstev, takže nebyly vůbec zhodnoceny její dopady, natož potřebnost, zato byla prostřednictvím jednotlivých poslanců zcela přístupná tvořivosti lobbujících subjektů. „Autoři“ jednotlivých návrhů se je veřejně na plénu poslanecké sněmovny nesnažili ani představit, tím méně vysvětlit, protože jejich podpora byla domluvena předem. Ovšem ukázalo se, že se jedná o těsnou většinu, protože několikrát nebylo schváleno to, co mělo, takže následovalo zpochybnění výsledku a nové hlasování, dokud vše nebylo podle dohody.  

Nebylo samozřejmě myslitelné přiznat občanům, že důvodem výjimek je zachování penězovodů a teplých míst pro politiky, takže bylo nutné přijít s nějakými zdánlivě racionálními argumenty, jak učinil např. Zbyněk Stanjura z ODS zde. Jako hlavní důvod pro to, s čím celý příběh novely začal, tedy vynětí Budvaru z působnosti zákona, uvádí znevýhodnění v konkurenčním boji. Je příznačné, že se vůbec nesnaží vyrovnat s faktem, že obchodní tajemství se neuveřejňuje už podle stávajícího zákona, a to co zbývá, tedy skutečnosti, které nejsou obchodním tajemstvím, podnik nijak poškodit nemohou. Navíc zcela ignoruje, že podle ustálené judikatury podléhá i Budvar zákonu o svobodném přístupu k informacím, což znamená, že jej každý může požádat o řadu informací, které jdou na rámec okruhu přístupnému v registru smluv.

Ale budiž, Budvar by se snad dal přetrpět, kdyby nebylo schváleno rozšíření výjimky na všechny obchodní korporace s majetkovou účastí státu, obcí a krajů, s opravdu kuriózním zdůvodněním, že uveřejňování kontraktů by tyto subjekty znevýhodnilo v tržní soutěži a vynětí všech firem bez rozdílu je „systémovým opatřením“. Nebudu se věnovat otázce, proč by vůbec měla veřejná správa vlastnit podnikající právnické osoby, pokud nezajišťují služby a výrobky, které nejsou běžně na trhu dostupné, protože odpověď na ni je odrazem individuálních představ o tom, jak má fungovat stát a kam až má zasahovat jeho moc. Ignorovat však nemohu pseudoargument, že veřejné a soukromé firmy mají stejné postavení. Nemají!

Nejenže státní, krajské a obecní firmy mají jistotu, že ať hospodaří sebehůře, majitel je nenechá zkrachovat, což se v praxi namátkou projevuje tím, že si jako důvěryhodný dlužník půjčují za podstatně výhodnějších podmínek. A většinou si vlastně ani půjčovat nemusí, protože když je potřeba pokrýt nějakou investici, veřejná správa do nich potřebou sumu jednoduše pošle z vybraných daní. Navíc do značné části z nich plynou provozní dotace, občany naprosto nekontrolovatelné. Ale především, stát, kraje a obce zadávají „svým“ firmám napřímo bez soutěže veřejné zakázky za ceny, které často vzbuzují pochybnosti.

Ve skutečnosti jsou tedy veřejné obchodní korporace před soukromými natolik zvýhodněny, že tento náskok by nevymazalo ani uveřejňování kontraktů v registru smluv. Mohlo by ovšem změnit jejich status dojných krav, na nichž se příbuzní, kamarádi a spolčené právnické osoby prostřednictvím předražených nákupů, podhodnocených prodejů, sponzoringu a platů a odměn nezaslouženě obohacují. Neříkám, že "všichni kradnú", to jistě ne, ale vyvádění veřejných prostředků prostřednictvím státních (krajských, obecních) firem dlouhodobě uvádí jako příklad zásadního ohrožení ekonomických zájmů republiky i výroční zprávy Bezpečnostní informační služby, takže se nejedná o pouhý nepodložený dojem. Nehledě na ztráty plynoucí z provozní neefektivity, jíž zástupci státu a samospráv v orgánech firem nejsou schopni nebo ochotni čelit.    

Výsledek hlasování o novele ukazuje, že návrh byl přijat nejtěsnější možnou většinou, a to až na druhý pokus. Pokud by se kterýkoliv z poslanců, kteří se zdrželi hlasování, vyslovil proti, novela by neprošla. Přitom podpora vzešla napříč sněmovnou – proti bylo koaliční ANO i opoziční TOP-09, naopak opoziční KSČM hlasovala pro spolu s koaliční ČSSD a částí KDU-ČSL. I 6 z 16 členů ODS hlasovalo Ano, zbytek se zdržel a nikdo nebyl proti, což asi není postoj, který člověk od „pravice“ očekává.

Jestliže však zvážíme, jakou roli při obraně strany před pádem do bezvýznamnosti sehráli starostové a ostatní komunální politici ODS a jaký vnitrostranický vliv jim to přineslo, snaha poslanců vyjít jim vstříc už není tak překvapivá. Bohužel se tím odhaluje jeden zásadnější negativní rys politiky ODS, která nedělá rozdíly mezi institucemi státu a občany. Nové heslo občanských demokratů “Zjednodušme to!“ tak není aplikováno jen na život občanů a soukromé podnikání, nýbrž i na veřejnou správu, zejména orgány obcí a krajů, což se v praktické rovině projevuje snahami zjednodušit existenci politikům a úředníkům. Výsledkem je omezování možností jejich kontroly ze strany občanů, což jsou celkem paradoxní důsledky politiky strany, která se označuje za liberálněkonzervativní.

Po patnácti měsících platnosti a tři a půl měsíce před tím, než měl nabýt plné účinnosti, se tak zdá, že největším problémem zákona o registru smluv je skutečnost, že mohl fungovat. Návrh novely, jež měla registr osekat, nyní přešel z Poslanecké sněmovny do Senátu. Doufám, že z něj zůstane co nejméně.