Naše země je bezbranná

Okupace Krymu Ruskem nastavila Západu zrcadlo, v němž se odhaluje bez příkras a iluzí  realita současných mezinárodních vztahů, a v němž se dozvídáme mnohé i o naší zemi. Je to zneklidňující pohled.

Vůle k boji

Nejvíce patrná je ztráta vůle k boji, k obhajobě sebe samých. Jelikož jsme zavrhli víru v Boha a morální imperativy s ní spojené jako antivědeckou pohádku nehodnou moderního člověka, nedokážeme jasně rozlišovat mezi dobrem a zlem. Bez křesťanské etiky jsme zabřednutí v bahně relativismu, kde se snažíme všechny pochopit a v důsledku i omluvit.

Protože máme jako jednotlivci zmatek v hodnotách a jejich hierarchii, nedokážeme se jako celek - český národ - shodnout na tom, co je pro nás jako občany České republiky podstatné a co vedlejší. Každý boj, včetně obrany, má své náklady, takže pokud nevíme, co má jakou hodnotu, nedokážeme rozhodnout, zda stojí za to to bránit, a něco jiného této obraně obětovat. V případě Krymu musíme řešit dilema, zda je pro Česko důležitější postavit se Rusku, které si (už zase) vzalo část území sousedního státu, zda jej chceme rozhodnou akcí od dalšího rozšiřování na západ směrem k ČR odradit. Nebo preferujeme svoje pohodlí, které by částečně narušily předpokládané potíže s dodávkami energetických surovin (u ropy máme ve státních zásobách spotřebu na 90 dnů a ruské dodávky Družbou lze plně nahradit ropovodem IKL; u plynu je na konci topné sezóny v zásobnících zhruba 1 mld. m3, což znamená asi měsíc neregulované spotřeby).

Tím, že jsme dali přednost pohodlí a penězům (nerušený zahraniční obchod s Ruskem), vyslali jsme do budoucna zásadní signál o naší neochotě cokoliv obětovat. Už Carl von Clausewitz uvažoval o válce jako o střetu vůlí. Takto lze nazírat i na střetnutí, která nemají (zatím) povahu ozbrojených konfliktů – vůle prosadit vlastní hodnoty a zájmy se poměřuje s vůlí protivníka prosadit ty jeho, přičemž cílem je zlomit jeho vůli k odporu způsobením ztrát, které již nebude ochoten tolerovat a přimět jej ustoupit. Ve válce je síla vůle zkoušena velikostí materiálních, lidských a územních ztrát. Která ze stran si dříve řekne, že hodnota toho, co je možné získat či ještě dále ztratit, již nevyváží hodnotu potenciálních zisků, ta prohrává. U Krymského incidentu naše země neshledala žádné hodnoty či zájmy, kvůli jejichž ochraně by byla ochotná nést nějaké náklady. Premiér jednoznačně odmítl možnost ekonomických sankcí z důvodu, že by se negativně podepsaly na ekonomických ukazatelích ČR. Současně uvedl, že postoj Ruska má být ovlivněn skrze jednání. Co nevysvětlil je, o čem chce vlastně jednat, když dobrovolně zahodil i poslední zbývající formu nátlaku – ekonomické sankce.  

Prostředky k boji

S vůlí k boji úzce souvisí materiální a lidské zdroje pro boj použitelné. Udržování silných a schopných ozbrojených sil je nákladné. Čím více prostředků je stát ochoten do nich vkládat, tím silněji demonstruje potenciálním agresorům vůli se bránit, a naopak. V diskusi o optimální velikosti české armády se často objevuje argument, že pokud nebudeme nikoho provokovat, nic nám nehrozí a ozbrojené síly můžeme mít slabé. Toto je odraz naprostého nepochopení smyslu válek jakožto politických aktů k prosazení politických cílů.

Ozbrojené konflikty sice mohou být propagandisticky obhajovány jako pouhá reakce na provokaci, ale jejich skutečná podstata je jiná – vzít si to, co druhá strana má a nechce dobrovolně vydat. Některé konflikty mají povahu preventivních válek zaměřených  na odvrácení aktivit a záměrů druhé strany, které ohrožují něco, co máme a chceme si uchovat (bezpečí před terorismem, nízká cena ropy, svobodný námořní obchod…).  

Zloděj nepřichází do domu proto, že jsme mu řekli něco nepěkného, že jsme jej provokovali, ale aby se obohatil. Který dům si vybere? Ten, o němž ví, že pan domácí spí s pistolí pod polštářem, nebo ten, jehož majitelé odjeli na dovolenou a nechali otevřené okno v přízemí? Přestože odpověď je v případě zloděje jasná, že podobná úvaha platí i v analogické situaci ozbrojených konfliktů kupodivu v obecném povědomí příliš není.

Ochranu našeho domu, České republiky, by měla zajišťovat česká armáda, kterou jsme však my, majitelé domu, poslali na dovolenou. Deset milionů občanů má ochránit 21 000 vojáků, takže jeden voják má na starost 500 lidí. Máme 14 stíhacích letadel, jedno má tedy ochránit 750 000 občanů. Protiletadlová obrana prakticky neexistuje – kvalitou výzbroje je někde na začátku 80. let minulého století. Přitom nechráněný vzdušný prostor znamená v moderní válce jistou porážku. Tankové „vojsko“ sestává z 30 tanků, s jejichž obnovou se nepočítá – zakrátko budeme bez tanků. Armádní infrastruktura je zchátralá a osekaná na kost – byla ze značné části opuštěna, což vylučuje reaktivaci v případě potřeby. A protože takto by se dalo ještě pokračovat, současná česká armáda by nedokázala samostatně náš stát uhájit.

Stát, který je slabý a nedbá o ochranu, stane se obětí. Smyslem armády není, aby dokázala jakéhokoliv protivníka porazit, ale aby potencionálního agresora odradila. Aby druhá strana vzala do úvahy její sílu, zvážila pravděpodobné ztráty a svých ambicí se raději vzdala. Optimální jsou tedy ozbrojené síly natolik silné, aby ochránily zájmy státu, aniž by musely být nasazeny.

NATO, naše zaklínadlo

Celkem rozšířený je názor, že slabost české armády nevadí, protože nás přece ochrání NATO. Potíž je v tom, že většina členských států ignoruje článek 3 Washingtonské smlouvy, který jim ukládá povinnost rozvíjet vlastní schopnost odolat ozbrojenému útoku. Místo aby budovaly ozbrojené síly a spoléhaly při obraně vlastního teritoria primárně na sebe, očekávají, že za ně budou bojovat ostatní. Jenže když se touto filosofií řídí skoro všichni, kdo bude bojovat?!

Evropští členové NATO nedokáží uchránit ani sami sebe, a proto je iluzorní předpokládat, že vyšlou jednotky, které nemají, na pomoc jinému. Různé projekty na slučování armád v rámci EU nemají za cíl zvýšit obranyschopnost Evropy, ale prodloužit sladké období utrácení armádních rozpočtů za sociální dávky a další dárky pro voliče tím, že se bude předstírat nalezení perpetua mobile. Avšak spojením třeba 21 000 českých a 13 000 slovenských vojáků nevznikne větší síla, protože stejný počet bude muset hájit stejné území. Navíc slepenec z národních armád bude kvůli jazykovým a kulturním odlišnostem méně akceschopný. Představa, že by o obraně ČR rozhodoval byrokraticko-politický aparát EU prolezlý Francouzi je natolik hororová, že ji raději nebudu rozvíjet.   

Jediné, co u potenciálních agresorů proti NATO vzbuzuje ještě nějaké obavy, jsou USA, oblíbený to cíl jedovaté sliny nejednoho Čecha, který má z minulého režimu v hlavě uloženo, že Američanům jde jen o byznys a provokování našich slovanských bratří Rusů. Strach bychom však měli mít z toho, že USA budou angažmá v Evropě oslabovat ve prospěch Pacifiku, což by v plné nahotě odhalilo neschopnost evropských států zajistit si bezpečnost bez opovrhovaných Američanů.

Ono není obtížné deklarovat důvěru ve spolupráci členů NATO za dobrého počasí. Když se však zkazí, můžeme překvapivě zjistit, že Washingtonská smlouva je jen smlouva. Z historie známe řadu smluv, které přestaly platit ve chvíli, kdy to některé ze stran vyhovovalo. Posledním příkladem je Budapešťské memorandum z roku 1994, v němž USA, Velká Británie a Rusko (!!!) slíbily Ukrajině nedotknutelnost hranic výměnou za vzdání se jaderných zbraní, které na jejím území zůstaly po rozpadu SSSR. A ejhle, před týdnem Putin dění na Ukrajině zanalyzoval jako revoluci, kvůli které se nadále necítí vázán žádnými smlouvami. Když Rusko potřebovalo bezjadernou Ukrajinu, smlouva platila. Když chce část jejího území, neplatí. Jak prosté! A nenechme se mýlit, pokud v budoucnu budeme požadovat obranu od spojenců z NATO, protože nebudeme mít dostatečnou armádu, také asi zjistíme, že jejich závazky neplatí.   

Času dost?

Vedle falešného spoléhání na deus ex machina NATO se setkáváme i s dalším mýtem, že nám aktuálně žádné nebezpečí nehrozí a v případě ohrožení bude dostatek času armádu vybudovat. Československá republika zareagovala relativně rychle na to, že se Hitler v roce 1933 chopil moci, a v roce 1935 schválila rozsáhlý program přípravy na očekávanou válku. Přes enormní náklady a úsilí se nepodařilo do září 1938 systém opevnění ani vybetonovat, natož vybavit zbraněmi (chyběly především těžké zbraně) a secvičenou posádkou. Klíčové letectvo nemohlo opevnění uchránit před napadením ze vzduchu kvůli své zastaralosti. Účinná obrana země byla vyloučena.  

První republika tak nedokázala ani během pěti let postavit armádu schopnou čelit agresi. Vzhledem k podstatnému urychlení pohybu a komunikace eskalují současné krize mnohem rychleji, a proto bychom my neměli ani těch pět let. Kdo nebude připraven hned v počátku mezinárodní krize, zpoždění nedožene. Naši situaci komplikuje i nedostatek finančních zdrojů pro nárazové masivní vyzbrojení, které se obvykle financuje státním dluhem. Jenže ten máme už teď 1 683 miliard, téměř 50% HDP. Proto je životně důležité udržovat silnou a schopnou armádu i v dobách, kdy zdánlivě nic zlého nehrozí. 

Ale ono hrozí stále. Dějiny lidstva jsou dějinami válek a proto představa, že naši zemi už nikdy žádná nepostihne, je bezmezně naivní. Je to jen otázka času. Mír v Evropě po 2. světové válce udržoval pat mezi Varšavskou smlouvou a NATO – obě strany se vyhýbaly konfliktu, který mohl přerůst do nukleární apokalypsy. Studená válka s jasným rozdělením na My a Oni je pryč, čímž zmizela pevná semknutost členů NATO. I kdyby se obnovila, slabost v konvenčních zbraních láká agresory, jelikož případná válka by pravděpodobně probíhala bez jaderných zbraní. Přestože by jimi třeba obě strany disponovaly, žádná by je nepoužila, protože ztráty na civilním obyvatelstvu protivníka by jednak byly těžko obhajitelné, jednak by použití přivolalo přinejmenším stejně silnou odvetu. Jaderné zbraně už pro NATO nejsou magický štít. A úplně bezcenné budou ve chvíli, kdy bude agresor postupovat salámovou metodou – tadyhle si odloupne kousek území, za pár let zase támhle…    

ČR jako nefunkční stát

Tím, že naše země v případě Krymu akceptovala jednostranné kroky druhé strany demonstrovala, že má nulovou vůli k boji. Tím, že poslala svou armádu na dovolenou, absenci vůle potvrzuje. Ztrácíme čas a žijeme v iluzi, že se nás války netýkají. Nemáme sdílené hodnoty, netvoříme společnost, jsme jen množina individuí, která se shodou okolností vyskytuje na stejném místě ve stejném čase. Nejsme ochotni obětovat dnešní pohodlí, abychom si zajistili budoucí bezpečí. Jsme Řím, který čeká na své Vandaly. Ti, kteří věří, že evoluční zákonitosti se vztahují i na lidskou společnost, snad ocení, že vyvrácení úpadkové západní civilizace, neochotné bránit sama sebe, poskytne lidstvu jako celku nové impulsy k vývoji. Já však, při představě těch hromad mrtvých, tento způsob evoluce ocenit nedokážu.

Aktuálním, vlastně akutním úkolem evropských zemí je udržet Ukrajinu s co nejmenšími územními ztrátami (o Krym již zřejmě přišla), zabránit jejímu bankrotu a vybudovat v ní životaschopné státní struktury. Cílem je udržet Ukrajinu jako nárazníkové pásmo, cordon sanitaire, mezi Ruskem a NATO minimálně do doby, než evropští členové Aliance obnoví svoji vojenskou sílu. Jistě, resuscitace Ukrajiny i zbrojení by byly nákladné, ale pokud nezahájíme rozhodnou aktivitu, co nevidět se Rusko dotkne slovenských hranic a NATO jej nebude schopné zastavit.     

Ve schváleném státním rozpočtu na rok 2014 s celkovými výdaji 1 211 mld. Kč je pro Armádu ČR vyčleněno 42 mld. Kč, tedy méně než 3,5%. Stát, který vydává na obranu jen 3,5%, neplní svoji základní funkci, jíž je ochrana před vnějším napadením. Zatímco vůle financovat armádu není, rozhazujeme za stovky kilometrů cyklostezek, desítky aquaparků, desítky center zelených vědomostí. My občané nevolíme politiky, kteří by prosazovali to, co je zásadní, na úkor toho, co je postradatelné. Žijeme dneškem, „užíváme si“ a pramálo se staráme, abychom byli připraveni na zítřek.

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veseli
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

(Gellner, F.: Perspektiva)