Mír! Ale jaký?!

Na jaře roku 2020 tehdy ještě premiér Andrej Babiš zjistil, že pokud bude s vydatnou pomocí sdělovacích prostředků každý den do lidí hrnout děsivé zprávy, podstatná část populace se vyděsí natolik, že přestane vnímat cokoliv jiného krom „hrozby“ a v tažení proti čínskému viru bude tolerovat i zcela nekompetentní a chaotické počínání jeho kabinetu. Od té doby až do konce své vlády tak českou společnost udržoval buď přímo v režimu lockdownu, nebo ve stavu, kdy mohl být ze dne na den, ba z hodiny na hodinu obnoven. Permanentní pocit ohrožení sice devastoval psychické i fyzické zdraví mnoha lidí, ale Babišovi pomohl odklánět pozornost jak od skandálů, tak od rapidního nárůstu zakázek a dotací pro jeho firmy. Strach ve společnosti Babišovým zájmům svědčil, a tak není divu, že se s ním snaží pracovat i v nynější kampani před druhým kolem prezidentských voleb. A opět sáhl po tom nejsilnějším, po strachu o zdraví a život. To když o svém oponentovi Petru Pavlovi začal tvrdit, že se pokusí zemi zavléct do války s Ruskem.

Zde je třeba v prvé řadě připomenout, že jako nebojující účastník již do ozbrojeného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou zapojeni jsme. Byť naše území a obyvatelstvo nejsou dotčena válečnými operacemi, z armádních skladů i hangárů mizí technika a materiál mnohem vyšším tempem, než je možné je obnovovat. Současně jsou urychlovány klíčové výzbrojní programy, na které je přislíben bezprecedentní objem financí. Ekonomické a obchodní vztahy s protivníkem byly v podstatě vymazány. Dovoz energetických surovin byl úmyslně utlumen a směřuje k úplnému zastavení. Letecká osobní doprava mezi ČR a Ruskem byla zrušena a pohyb osob mezi oběma zeměmi je minimální. Státní správa vyhledává a obstavuje majetek osob napojených na nepřátelský režim. A na mezinárodní úrovni se Česká republika účastní iniciativ, které mají ochromit ekonomický a technologický potenciál Ruska vést válku. Naše země je tedy do konfliktu mezi Ruskou federací a Ukrajinou rozsáhle zapojena, a to výhradně na ukrajinské straně. Má k tomu racionální a velmi dobrý důvod: na Ukrajině probíhá boj i o naši bezpečnost a budoucnost.

Když v roce 1990 zaútočil irácký režim Saddáma Husajna na sousední Kuvajt, byla rychle vytvořena široká mezinárodní koalice, která v roce 1991 v operaci Pouštní bouře okupanta vojenskými prostředky z cizího území vytlačila. Tím bylo jednoznačně demonstrováno, že pokusy měnit mezinárodně uznané hranice států násilím jsou nepřípustné. Porážka Iráku byla natolik drtivá, že následující desetiletí se žádný agresor nepokusil uloupit silou území sousedícího státu. Pouštní bouře byla válkou, která zajistila na dlouhou dobu mír.

Ovšem jak čas ubíhal a vztahy mezi státy se měnily, začaly se objevovat zprvu omezené, ale následně stále troufalejší pokusy testovat odhodlání Západu hájit princip neměnnosti hranic. Při invazi do Gruzie v roce 2008 a okupaci Krymu v roce 2014 si Rusko ověřilo, že tato vůle se od počátku 90. let vytratila. To jej povzbudilo, aby se v únoru 2022 pokusilo dosud nejbezohlednějším způsobem zpochybnit princip nedotknutelnosti hranic, a to dokonce v Evropě, která sama sebe považovala za teritorium, na němž je jakýkoliv konvenční ozbrojený konflikt vyloučený.

V tuto chvíli vůdcové celého světa velmi pečlivě sledují, zda se agresorovi podaří realizovat jakýkoliv zisk. Pokud se Rusku invaze vyplatí, princip neměnnosti hranic ztratí váhu a po celém světě začne být vojenská síla používána k řešení mezistátních sporů. Vrátí se doba horečného zbrojení, utrpení a chaosu a zvednou se masové utečenecké vlny, které doputují i do Evropy. Navíc Rusko se ocitne nejenom na hranicích bratrského Slovenska, ale především prchlivého Polska. Těsné sousedství Ruska, žijícího sen o obnově impéria, a sebevědomého Polska s nejsilnější armádou na kontinentě, bude představovat stálý zdroj napětí a třenic, které mohou vygradovat do celoevropské války. Té se na straně spojence z NATO bude nejenom účastnit česká armáda, ale na našem území budou probíhat i bojové operace. Zde se hodí připomenout, že území Ukrajiny má od východu na západ délku zhruba 1 300 km, zatímco od východních hranic Slovenska do Aše je to vzdušnou čarou 760 km. Pokud je dnes Rusko schopné bombardovat západní Ukrajinu ze svého území, ze západní Ukrajiny bude ohrožovat celé Česko.

Je třeba si také přiznat, že před konvenční válkou v Evropě nás neochrání ani odstrašování jadernými zbraněmi. Ty totiž chrání státy jen země, které je mají. A my, ani nikdo na východním křídle NATO je nemáme. Strategické nukleární zbraně vlastní z členů Severoatlantické aliance jen USA, Francie a Velká Británie, a ty je použijí až v případě, že bude bezprostředně ohroženo jejich přežití, neboť takový krok zákonitě vyvolá zrcadlovou odvetu. Jadernou vyhlazovací válku proti své zemi žádný politik nespustí kvůli spojenci, a proto v našem případě jaderné odstrašování nefunguje a konvenční válka v Evropě je myslitelná.

Jsou však dvě věci, které bezpečnost Čechů zvýšit mohou. Tou první je výše popsaný princip neměnnosti hranic silou. Pokud bude víra v něj obnovena porážkou Ruska, ochota potenciálních agresorů rozpoutat válku se zásadně sníží, neboť budou muset předpokládat, že mezinárodní společenství jim nedovolí realizovat jejich cíle. Druhým faktorem, v tomto případě působícím přímo ve vztahu k Rusku, je existence svobodné, vojensky zdatné, ekonomicky prosperující a na Západ orientované Ukrajiny, která bude držet Rusko v jeho mezinárodně uznaných hranicích a válku daleko od naší vlasti.  

Andrej Babiš zneužívá přirozeného instinktu většiny lidí, kteří jakoukoliv válku považují za nepřijatelnou a nejvyšší prioritou pro ně je, aby byla bez ohledu na cokoliv co nejdříve ukončena. Ukrajinci za svoji zemi bojovat chtějí, nikdo je k tomu nenutí, a jediné, co potřebují, je materiální a finanční pomoc. Nastolit „mír“, slibovaný Babišem, je možné ukončením podpory, které donutí Ukrajinu kapitulovat. Následný „mír“ ovšem bude značně krátkodechý, bude to toliko přestávka před mnohem větší válkou. K míru skutečnému a dlouhodobému vede cesta jen přes porážku Ruska, byť ta nenastane hned.

Aby tedy Češi mohli v budoucnu žít pokojně a beze strachu z války, musí nyní rozumem potlačit své instinkty a všemi dostupnými prostředky podporovat válečné úsilí Ukrajinců. Jako voliči tím, že nebudeme hlasovat pro lžiproroka falešného míru, který založil svou politickou existenci na strašení a bezohledném rozeštvávání společnosti. Na individuální úrovni zasláním finanční částky na účet ambasády, nejlépe ve formě pravidelného měsíčního příspěvku, byť by byl jen v řádu stokorun. A jako občané Bystřice tím, že pobídneme samosprávu k mnohem štědřejší pomoci rozstřílenému partnerskému městu Trosťanec.

Krátce po osvobození sice naše město na východ Ukrajiny poslalo humanitární pomoc a léky, později i ojetá vozidla a naposled devět elektrocentrál, ale taková pomoc v řádu statisíců je hluboko pod možnosti obce, které na účtech inflace bez užitku znehodnocuje přes 200 mil. Kč. Opravdu Trosťaneckým nedokážeme zajistit třeba kamion stavebního, elektroinstalačního či vodoinstalačního materiálu?