Městské firmy už nejsou nedobytná pevnost

V hluku neustávajícího mediálního bombardování zprávami o čínském viru zanikla řada ne tak bombastických, ale přesto významných událostí. Jednou z nich je novela zákona o svobodném přístupu k informacím, která nabyla účinnosti 2. ledna letošního roku. Původně si vláda představovala, že pod zástěrkou vynucené novelizace řady zákonů v souvislosti s unijními pravidly o ochraně osobních údajů (GDPR) nenápadně oseká právo občanů na informace, např. tak, aby úřady snáze utajovaly výsledky vyšetřování dotačních podvodů Andreje Babiše. Velmi agilní bylo Hamáčkovo Ministerstvo policie, které soustavně omezuje možnost oznamovatelů kontrolovat, jak byla vyšetřena trestní oznámení. A rovněž se snaží utajovat metodické pokyny, jejichž znalost by mohla některé podezřelé uchránit před trestem, protože odhalují zásadní nedostatky používaných metod, např. děsivou míru falešné pozitivity u orientačních testů na drogy.

Putování novely parlamentem nakonec trvalo déle než rok, a přestože některá omezující ustanovení byla schválena, výsledný celek se od původních představ vlády zásadně liší. Na rozdíl od řady občanů si členové parlamentu uvědomují, že právo na informace je klíčový nástroj kontroly úředníků a politiků, a proto na tento institut má každý politik nějaký názor a téměř každý se chtěl do debaty zapojit. Existuje totiž nemalá skupina politiků a úředníků, především na komunální úrovni, kteří by přes různé vágní výjimky rádi rozsah poskytovaných informací omezili. Každý záměr novelizovat zákon o svobodném přístupu k informacím je tak soubojem o to, co se do něj různými pozměňujícími návrhy zákonodárců podaří propašovat. Že to tentokrát nedopadlo hůře, než mohlo, je na prvním místě zásluhou Pirátů, kteří ve spolupráci s některými neziskovkami věnovali čas a energii obraně tohoto ústavního práva.

Základním problémem zákona od okamžiku, kdy v polovině roku 1999 nabyl účinnosti, bylo to, že povinným subjektům dával prostor obstruovat, čehož některé subjekty u některých žádostí využívaly. Nechvalnou proslulost v tomto směru získalo např. současné osazenstvo Pražského hradu. Obranou proti nekonečnému kolečku rozhodnutí-odvolání-rozhodnutí-odvolání či proti úplnému ignorování povinností byl jen soud. Nebo v lepším případě, pokud povinný subjekt udělal chybu, jako Bystřice v roce 2013, exekutor. Přirozeně mnoho žadatelů nechtělo riskovat náklady případně prohraného sporu a při vědomí pomalosti českých soudů, s níž by se informace domohli po letech od podání žádosti, po několika obstrukcích rezignovalo.

V tomto směru přináší letošní novela největší posun od vzniku zákona tím, že do procesu vyřizování žádosti včleňuje Úřad pro ochranu osobních údajů ÚOOÚ, který by měl vyřešit většinu sporů, jež dosud rozhodovaly soudy. Rychleji, zdarma, snad fundovaně a ideálně nestranně.

U nejčastěji dotazovaných subjektů, tedy obcí a krajů, se základní postup při rozhodování o žádosti nemění: odvolání proti rozhodnutí obce vyřizuje krajský úřad, proti rozhodnutí kraje ministerstvo. Pokud by však prvoinstanční orgán rozhodl v neprospěch žadatele a odvolací stupeň toto rozhodnutí potvrdil, má žadatel nově právo obrátit se na ÚOOÚ s žádostí, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí odvolací instance, což mohl dříve dělat už jen soud. Žadatel tím de facto získává právo na druhé odvolání k instituci, kterou by neměly s obcí ani krajem spojovat žádné neformální vztahy, jež můžeme pozorovat mezi některými představiteli obcí a krajů.

Existuje zde ovšem nemalá skupina povinných subjektů, která nemá žádný nadřízený orgán, např. vysoké školy, zdravotní pojišťovny, státní organizace (ŘSD, Správa železnic) a především obchodní korporace vlastněné státem a místními samosprávami. Dosud si tyto instituce určovaly pro účely informačního zákona „nadřízený“ orgán uvnitř své vlastní struktury, takže o žádosti např. rozhodovala kancelář ředitele a o odvolání rozhodoval ředitel. Přitom ale fakticky oba dokumenty vytvářel ten samý člověk, odlišoval je jen podpis a o nějakém nestranném posouzení nemohla být ani řeč. Ještě závažnější problém spočíval v tom, že hlavně představitelé obecních firem odmítali, že by nějaké povinnosti poskytovat informace vůbec měli a žádosti ignorovali. Typickým byl případ VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, kterou o tom, že podléhá zákonu o svobodném přístupu k informacím, musel přesvědčit až Ústavní soud. Jenže to trvalo tři roky.

Nyní se tedy odvolání proti rozhodnutím subjektů bez nadřízeného orgánu stále podávají u těchto institucí, ale rozhoduje o nich ÚOOÚ. Stejně jako ostatní odvolací orgány získal ÚOOÚ možnost vydat tzv. informační příkaz, tedy přikázat poskytnutí informací. Ten lze následně vymáhat exekučně, což by mělo zajišťovat rychlé vyřízení žádosti. Bohužel v tomto bodě se zatím očekávání nenaplnila. Snad vzhledem k příliš krátkému času od získání nových kompetencí a s tím spojenému nedostatku zkušeností a sebedůvěry za první půlrok úřad v 258 řešených případech vydal jen jediný informační příkaz. ÚOOÚ totiž tento instrument považuje jen za nástroj proti bojkotu řízení ze strany povinných subjektů.   

Při posuzování věci musí úřad vycházet z podkladů a odůvodnění poskytnutých povinným subjektem, které ovšem zhusta nepostačují k verdiktu, zda se na požadované údaje vztahuje nějaká zákonná výjimka, zda tedy mohou být informace legálně odepřeny. A proto i zde více než rychlý přístup k informacím vidíme cyklus rozhodnutí-odvolání-nové rozhodnutí, během kterého žadatel i povinný subjekt zpřesňují své argumenty, přičemž úřad vystupuje spíše jako mediátor, než autoritativní soudce. Takto například už třetí měsíc probíhá moje snaha získat od Správy železnic výsledky druhé etapy Studie proveditelnosti trati Tišnov-Nedvědice-Žďár nad Sázavou.

I přes trochu rozpačité dosavadní výsledky je ovšem letošní novela informačního zákona zatím nedůslednějším pokusem zahladit ty největší z dlouho zneužívaných mezer. Nyní by již měl ÚOOÚ, nikoliv zdlouhavý soud, ukládat obecním firmám povinnost poskytovat informace, což může občany Bystřice motivovat k tomu, aby se ptali třeba na podrobnosti hospodaření Centra Eden, Areálu sportu a kultury či TS města. Nebo na to, koho a jakými částkami městské společnosti sponzorují. Bohužel, jak vyplývá z údajů na stránkách Bystřice, zájem o informace od městského úřadu setrvale klesá. Přitom podat žádost není složité, ke správnému postupu jsou dostupné návody a pro složitější případy i poradna.