Kořeny drahoty

Čínský virus promořil populaci a zmutoval do rýmy, ukrajinská fronta dočasně zamrzla, a tak se na pozici hlavního tématu zpráv vyšvihlo zdražování, které je takříkajíc každému blízké. Momentálně na vlastní peněženku zažíváme rychlý růst cen, jehož zdroje se však nenachází jen v aktuálních událostech, ale musíme je hledat hluboko v minulosti.

Na konci 90. let 20. století udržovaly centrální banky na Západě, především v USA, úrokové míry na tak nízké úrovni, že se nevyplatilo spořit. Ohromné množství kapitálu hledalo příležitost k zajímavému zhodnocení a objevilo ji v internetových společnostech. Tehdejší explozivní růst užívání internetu vytvářel pocit, že obdobně rychle se bude zvyšovat i hodnota firem, jejichž podnikání na něj bylo navázáno. Dynamický růst hodnoty akcií těchto korporací byl však založen na neustálém přísunu nového a nového kapitálu od investorů/spekulantů a život firem závisel na snadném přístupu k nízkoúročeným provozním úvěrům. Po vyčerpání hotovosti získané od investorů a po zvýšení úrokových sazeb se rychle ukázalo, že tyto entity nejsou schopné generovat zisk a financovat vlastní provoz. Následovaly bankroty a panický výprodej akcií. Internetová bublina v roce 2001 praskla.

S cílem zabránit pádu ekonomiky do recese, začala americká centrální banka (Fed) nedávno zvýšenou úrokovou míru opět snižovat. O to odhodlaněji, že 11. září 2001 došlo v USA k teroristickým úrokům, které hospodářský růst ohrožovaly ještě silněji. Po diskreditaci akciových trhů hledal volný kapitál opět možnost zhodnocení, a našel ji v nemovitostech, jejichž cena začala rychle stoupat. Zásadní roli v tom hrály i nízké úroky a politické rozhodnutí snížit nároky na ekonomickou situaci žadatelů o hypotéky. Kombinace těchto dvou faktorů umožnila nákup vlastní nemovitosti velkému množství lidí, kteří vykazovali nízké příjmy a neměli žádné rezervy. Nicméně na realitním trhu se angažovali i početní zástupci střední třídy, kteří díky ekonomickému růstu disponovali volným kapitálem. S cílem jej zhodnotit nakupovali nemovitosti a spekulovali, že je po krátkém držení prodají se ziskem. Už od roku 2004 však Fed opět zvyšoval úrokové míry a tento proces v roce 2006 vyústil ve skokový pád zájmu o hypotéky, a tím i o nemovitosti. S postupným koncem fixací přecházelo stále více nízkopříjmových dlužníků na vyšší sazby, které se ukázaly nad jejich možnosti. Pád cen realit ovšem způsobil existenční potíže i spekulantům ze střední třídy, kteří nyní mohli prodat nemovitost jen s výraznou ztrátou. Do systému přestal přitékat nový kapitál, podíl nesplácených hypoték raketově stoupal a rychle začalo vycházet najevo, jak silně jsou na hypotečním trhu angažované investiční banky. Bankrotem Lehman Brothers v roce 2008 vyvrcholila hypoteční krize.      

Už v jejím průběhu se ovšem začalo rozvíjet cosi mnohem většího, co trvalo až do roku 2015 a do dějin vešlo pod názvem Velká recese či Světová finanční krize. Ekonomické potíže vyvolané vysokými splátkami hypoték či ztrátami ze spekulací postihly většinu amerických domácností a způsobily pokles poptávky. Hrozící pád hospodářství do recese se Fed rozhodl znovu odvrátit snižováním úrokových měr. Fed rychle následovala Evropská centrální banka a další centrální banky po celém světě. Jenže se ukázalo, že tentokrát to stačit nebude.

Všechny významnější banky, a to nejenom v USA, měly ve svých bilancích tolik hypoték v selhání, že už neměly volný kapitál na jakékoliv další půjčky. Zastavily tak nejenom spotřebitelské úvěrování domácností přes kreditní karty, ale i financování provozních nákladů firem, čímž je dostaly na hranu bankrotu. Banky začaly hromadit likviditu, čímž blokovaly oběh peněz v ekonomice a dostaly ji na hranu kolapsu. Tváří v tvář nebezpečí zhroucení hospodářství a ve snaze obnovit toky peněz začaly západní státy zachraňovat finančními injekcemi bankovní sektor. Vzhledem ke krizi likvidity si ovšem vlády nebyly schopny tak enormní prostředky obstarat na finančních trzích. Mohly jim je poskytnout jen centrální banky, čímž začala éra masivního „tištění peněz“. Americký Fed tak mezi léty 2008 a 2022 zvýšil celkový objem aktiv z 2,2 na 8,9 bilionu USD a Evropská centrální banka mezi léty 2008 a 2021 z 2,1 na 8,6 bilionu EUR. Samozřejmě takové naředění hodnoty znamenalo pokles kurzu dolaru i eura, takže další centrální banky byly nuceny se přidat. Například ČNB s cílem oslabit kurz koruny, a tím pomoci exportérům a udržet hospodářský růst, zvýšila objem aktiv ze 760 mld. Kč v roce 2008 na 3,9 bilionu Kč letos. A další biliony „natiskly“ komerční banky.

Není všeobecně známo, i když by rozhodně mělo, že banky nepůjčují peníze vkladatelů, ale mají právo účetní operací celý objem půjčky vytvořit „z ničeho“. Během splácení úvěru tyto prostředky opět odepisují, čímž zanikají. V době ekonomického růstu a nízkých úroků tak díky vyšší poptávce po úvěrech peněz v ekonomice přibývá, naopak při poklesu zájmu o půjčky peníze přes komerční banky mizí.

Jak je ale možné, že se tak gigantické nalévání nových peněz do světové ekonomiky neprojevilo déle než dekádu v inflaci? Především proto, že volný kapitál končil „zaparkovaný“ v akciích. Příklad amerického indexu NASDAQ dokládá, že od roku 2013 se až na krátkodobé výkyvy přelévalo do akcií více a více peněz, přičemž tento přísun časem zrychloval. Dalším vysavačem na kapitál, který prošel obdobným vývojem, byly kryptoměny, např. Bitcoin. Zlom nastal začátkem letošního roku, kdy investoři přestali věřit v další růst akcií a krypta, začali vybírat zisky a přesouvat je do oblastí, které slibovaly vyšší profit, především do komodit. K rychlému růstu emisních povolenek, jejichž kurz začali prozíraví spekulanti hnát nahoru už před rokem, se přidalo úplně všechno: ropa, plyn, kovy, nejnověji obilí… Přirozeně tyto komodity se neobchodují v materiální formě, ale v podobě poukázek na budoucí odběr, takže žádný spekulant nemusí doma skladovat třeba tunu mědi. V důsledku toho poptávka po poukázkách převyšuje skutečnou spotřebu komodit v jejich fyzické formě a cenová úroveň je výsledkem čiré spekulace.

Dlouhou dobu se zdálo, že politika nízkých úroků a kvantitativního uvolňování nemá žádné oběti. Ale už vývoj na trhu nemovitostí, do kterého i tentokrát směřovala nezanedbatelná část spekulativního kapitálu, naznačoval, že určitou část populace poškozuje. Jakmile ovšem obrovská masa peněz zahájila přesun z akcií a krypta do položek, které zohledňuje index spotřebitelských cen, začal inflaci vnímat úplně každý. Kovidové restrikce, které kvůli omezení výroby zvětšily nepoměr mezi množstvím peněz a výrobků/služeb nebo ruská invaze na Ukrajinu posloužily jako akcelerátor hoření, ale skutečnou příčinou současné drahoty jsou natištěné biliony nových peněz, které si hledají výnosné uplatnění.

Přitom centrální banky stále vzhlíží k modle HDP, který musí jen růst a nikdy jinak. Aby motivovaly lidi utrácet a tím zachraňovat růst, udržují úrokové sazby pod mírou inflace. Vyplácí se mít dluh, jehož reálná hodnota za rok klesne třeba o desetinu (gratuluji hypotékářům), ale spořitelé zaznamenávají brutální ztráty. Centrální banky je fakticky nutí, aby i oni začali spekulovat na kapitálových trzích a hnali cenu komodit výše. A protože cena surovin se záhy promítne do inflace, měsíc za měsícem budou mít důvod zapojit se další a další lidé. Přitom v éře internetu může na akcie a komodity spekulovat úplně každý, takže případné ztráty se nebudou týkat jen těch, kteří si je mohou dovolit.

Jelikož dnešní ceny komodit jsou odtržené od jejich reálné spotřeby, hodnota poukázek se zvyšuje jen kvůli přísunu nového spekulativního kapitálu. Jakmile se zastaví, dojde k pádu kurzů a ti, kteří z letadla nestihli vystoupit včas, o peníze přijdou. Individuální neštěstí je však z pohledu celé ekonomiky ozdravné, neboť jednorázově vymaže velký objem kapitálu, sníží nepoměr mezi množstvím peněz a výroků a služeb a bude tlačit proti inflaci. Obdobně, i když pomaleji, působí také znehodnocování úspor.

Pokud ovšem dojde k prasknutí bubliny (nemovitostní, akciové, komoditní, kryptoměnové) a domácnosti omezí výdaje, modla HDP donutí centrální banky sáhnout po vyzkoušeném receptu: snížit úrokové míry a zahájit další kvantitativní uvolňování. Nedovolí ekonomice, aby nastolila rovnováhu mezi množstvím peněz a výrobků/služeb a místo toho do ní pustí vzduch pro nafouknutí budoucích bublin a finance na další inflaci. Jak dlouho bude možné bezprecedentní dluhy států financovat kvantitativním uvolňováním, než se to celé zhroutí?