Jenže tomu nikdo nevěří

Na pracovním trhu se pohybují dvě základní kategorie zaměstnavatelů: soukromé subjekty a veřejná správa. Aby tento trh fungoval stabilně, musí firmy a živnostníci nabízet za stejný druh práce vyšší mzdu než veřejnoprávní konkurence. Nižší výdělek pod „státem“ je potom kompenzován nefinančními benefity, především podstatně vyšší jistotou zaměstnání, která vyplývá z toho, že na rozdíl od privátních subjektů nemusí v případě hospodářské krize odvracet bankrot masivním propouštěním. Přivést stát na buben není jen tak, trvá to velmi dlouho, a i když se to podaří, většina osazenstva si stejně místo udrží. Mimo to se zaměstnanci státu těší například z pevné délky pracovní doby, ale s flexibilním začátkem a koncem, zaměstnavatelem placeného vzdělávání v pracovní době a z náročnosti práce, která je řekněme méně vysilující.

Na ideálním pracovním trhu si tedy může uchazeč o zaměstnání zvolit buď cestu lepšího výdělku, ale za cenu vyššího pracovního nasazení, nebo nižší výplaty, zato s větší jistotou a menší námahou. V České republice ovšem na přelomu tisíciletí výše mezd v nepodnikatelské sféře předstihla výši mezd v podnikatelské sféře, a od té doby se nůžky mezi nimi stále více rozevírají, aniž by ovšem zaměstnanci státu přišli o ostatní výhody. Ty se naopak s přijetím služebního zákona ještě razantně zmnožily.

Dnes zůstává už jen hrstka oborů, typicky tvorba softwaru, kde veřejná správa zatím nedokáže odměňovat zaměstnance tak dobře, jako privátní sféra. Práce pro stát v širokém pojetí, tedy státní správu a samosprávu, jimi ovládané firmy a příspěvkové organizace atd., tak má na první pohled jen samé výhody, a stala se pro řadu lidí nikoliv poslední, nýbrž první volbou. Vady na kráse se člověku odkryjí v okamžiku, kdy se pokusí takovou pozici získat a ještě více ve chvíli, kdy uspěje.

První háček vyplývá ze samotné atraktivnosti veřejné správy. Ne že by při dnešní nízké nezaměstnanosti bylo uchazečů příliš mnoho, ale někdy je pozice obsazená už před zahájením výběrového řízení, protože o ni má zájem kamarád/spolustraník/příbuzný… A občas, i když má zaměstnavatel zpočátku zájem provést skutečný výběr, podaří se některému z uchazečů využít konexe a vytvořit si výhodnější pozici ještě pohovory. Kdo se tedy rozhodne vážně usilovat o místo ve veřejné správě, zpravidla sezná, že o úspěchu či neúspěchu nerozhodují vzdělání či znalosti, nýbrž schopnost budovat si vztahy a správně je využít.

Lidé uvnitř ovšem nepomáhají druhým dostat se mezi ně nezištně. Za službu se očekávají protiplnění, které má v tomto případě formu loajality. Zatímco pro člověka, který získá pracovní pozici ve férovém výběru, jsou jeho zaměstnavatelem občané, v jejichž zájmu může pracovat, loajalita toho, který vděčí za atraktivní zaměstnání nějaké vlivné skupině, se bude vztahovat k této skupině. V okamžiku, kdy určitá skupina obsadí v instituci klíčové funkce, ztrácí svobodu jednání ovšem i ti, kteří uspěli bez protekce, neboť jsou nuceni vykonávat pracovní příkazy v její prospěch. Celým úřadem od sklepa až na půdu se rozšíří defenzivní mentalita přikrčit se, nikomu nevěřit, na nic se neptat a doklepat to nějak do důchodu. Zaměstnanci, aby se mohli ráno podívat do zrcadla, začnou sebe samé a sebe navzájem přesvědčovat, že sice musí sloužit partikulárním zájmům, ale občas je jim dovoleno vykonat něco dobrého, přínosného pro občany. A hlavně, oni na té pozici musí zůstat, protože kdyby odešli, nastoupil by někdo jiný, a ten by byl mnohem, mnohem horší.

Pravda je taková, že bez jejich aktivní pomoci by žádná klika nedokázala instituci ovládat k naplňování svých cílů, a každý se zapojuje dobrovolně. Postupovat podle své svobodné vůle a říct prosté Ne sice může znamenat finanční a kariérní újmu, leč být svědkem nepravostí a neozvat se, nebo jim dokonce napomáhat, může mít náklady ještě vyšší. To když se ze skříně vysypou kostlivci a člověk ztratí nejenom dobrou pověst na veřejnosti, ale především respekt svých nejbližších. K tomu dochází i v případě příliš okatě zmanipulovaných výběrových řízení.         

Jistě platí, že čím anonymnější prostředí, tedy čím větší město či úřad, nebo veřejnosti vzdálenější instituce, tím snadněji se pravidla pro obsazování pracovních míst obchází. Nicméně ani malá města, kde máloco zůstane nepovšimnuto, nejsou zcela imunní vůči krokům vzbuzujícím úžas.

Pokud se po roce 1989 v Bystřici někdo s vlivem pokoušel dosadit na pozici konkrétního člověka bez ohledu na kvality ostatních uchazečů, základním pravidlem bylo počínat si nenápadně a nevzbudit veřejné pohoršení. Radikální odvržení tohoto principu přišlo vzápětí po komunálních volbách 2018, kdy se místostarosta Josef Vojta nechal instalovat do funkce tajemníka městského úřadu. Jeho předchůdci disponovali plnohodnotným právním vzděláním, takže mohli vedle řízení úřadu navíc samostatně řešit i většinu právních agend. Absolvent sociální pedagogiky Josef Vojta potřebné znalosti nemá, a proto bylo nutné k tajemníkovi vytvořit pozici právníka úřadu, který se posléze posunul do funkce vedoucího odboru správního. Už v době vyhlášení výběrového řízení se šuškalo, že je pozice předurčena pro tehdejšího místostarostu, což mohlo některé zájemce odradit. Přesto je možnost, že by ze všech přihlášených byl Josef Vojta tím nejkvalitnějším, jednoduše k neuvěření.

Je-li tajemník, odpovědný za personální politiku úřadu a výběrová řízení, vybrán v nedůvěryhodné soutěži, neodbytně se na mysl vkrádá otázka, zda tímto nebyla ustavena nová norma a nakolik lze věřit ve férovost veškerých dalších konkurzů. Neblahé tušení rozhodně nerozptyluje uvedení Marka Ondry, syna místostarosty Emila Ondry, do funkce referenta na odboru životního prostředí. Opět je obtížné uvěřit, že zrovna bakalář agroekologie byl ze všech přihlášených tím nejkvalitnějším. Snad pro něj aspoň nepřipravují místo vedoucího odboru po Františku Klimešovi, který se chystá do penze.

Zatím poslední pochybná výměna byla naplánována v městské firmě TS města, kde měl vedoucí střediska údržby Hicham Nemrah odejít do předčasného důchodu a na uvolněnou pozici měl nastoupit jeho syn Karím Nemrah. Pokud na prosincovém zastupitelstvu starosta Horák tvrdil, že proběhlo normální výběrové řízení, v němž byl z devíti uchazečů Karím nejlepší, musí to být překvapivé vzhledem k tomu, že si roky budoval kariéru u Police ČR, která se náplní činnosti i postupy podstatně liší od technických služeb. Pro práci v bezpečnostních sborech se bakalář bezpečnostního managementu v regionech i vzdělával. V kontaktech TS města však i po čtvrt roce po ukončení konkurzu figuruje otec, což by naznačovalo, že se plán zkomplikoval, například tím, že se Karím Nemrah z podezřelého stal obviněným.              

Jakkoliv mohou být v některých případech pohnutky k ohnutí pravidel lidsky pochopitelné, v důsledku škodí občanům tím, že ve veřejné správě nepracují ti nejlepší, ale ti s nejlepšími styky. Do očí bijící rošády destruují důvěru lidí ve státní aparát, který začíná být vnímán ne jako servisní organizace poskytující občanům kvalitní služby, ale jako lákavá kořist různých zájmových skupin. Jelikož regulérnost výběrových řízení je zásadní pro udržení důvěry občanů ve stát a pro zachování demokratického zřízení, členové výběrových komisí nikdy neměli dopustit takovou míru pochybností a „vítězní“ uchazeči se do nich nikdy neměli ani hlásit.