Jedna pozitivní zpráva z veřejných zakázek

Bez většího zájmu sdělovacích prostředků utrpělo dnes módní manažerské pojetí politiky, charakterizované heslem „Řídit stát jako firmu“, debakl, který na jednom příkladu demonstruje, v čem jsou jeho stoupenci nebezpeční pro demokratický právní stát.

Od začátku druhé dekády 21. století narůstala v reakci na množící se zprávy o nehospodárném zadávání veřejných zakázek ve společnosti nespokojenost. Nečasova vláda na ni reagovala několika novelami zákona, které podvody ztížily a především přes povinné uveřejňování klíčových dokumentů zakázky otevřely dohledu občanů. Mnohem větší transparentnost ovšem vedla k tomu, že se na veřejnost začaly dostávat dříve skryté informace o řadě pochybných tendrů, což nespokojenost paradoxně ještě zvýšilo. Na této vlně protikorupčních nálad se pod heslem „Všetci kradnú!“ do parlamentu dovezlo hnutí ANO 2011.

Po vstupu do vlády Andrej Babiš rozhodně nechtěl riskovat, že se budou objevovat pochybnosti i u zakázek, za které nyní zodpovídali jeho lidé, takže Ministerstvu pro místní rozvoj pod vedením Karly Šlechtové zadal úkol připravit nový zákon o zadávání veřejných zakázek. Po několikaletém trápení byl nakonec v dubnu 2016 přijat zákon, který ten předchozí dlouhý, složitý a nepřehledný ve všech negativních rysech ještě předčil. Z pohledu těch, kteří se na zakázkách chtějí obohacovat, však přinášel jen samé výhody. Především došlo k zásadnímu rozvolnění formálních nároků. Zatímco dříve stačilo srovnat postup zadavatele s literou zákona a bylo jasné, zda se dopustil pochybení, nyní si může podstatnou část pravidel sám určovat, takže musí být zkoumáno, zda postup, který zvolil, způsobil narušení hospodářské soutěže. Předchozí právní úprava předpokládala, že nedodržení striktních pravidel znamená automaticky narušení soutěže. Dnes se musí každý případ posuzovat zvlášť, což otevírá dveře pro účelové interpretace a podivná rozhodnutí kontrolních orgánů.

Neméně důležité změny se odehrály na poli obrany proti nesprávnému postupu zadavatelů. Andrej Babiš slíbil voličům, že veřejné zakázky zefektivní a zbaví korupce. Byl si vědom, jak dopadla Nečasova vláda, kterou oslabovala vlna skandálů způsobená zveřejňováním informací. Jenže kvůli tlaku nevládních organizací na transparentnost veřejné správy už nebylo možné Pandořinu skříňku zavřít. Řešením bylo učinit uveřejňované informace bezcennými. Zatímco obecný zadávací proces byl deformalizován, ochrana proti pochybením zadavatele byla naopak zkomplikována a podmíněna přesným dodržením přísných pravidel. Logika byla jasná: kde není přezkoumání ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), tam nejsou informace o špatných zakázkách a naopak tam jsou spokojení voliči.

Vedle ztížení obrany pro uchazeče o zakázku bylo zásadní zabránit tomu, aby se na ÚOHS obraceli občané. Diamantové mozky kolem předsedy ÚOHS tak vymyslely, a bezpáteřní poslanci jako pozměňující návrh schválili, poplatek 10.000 Kč za každou napadenou veřejnou zakázku. Tuto částku byl povinen zaplatit každý, kdo podával podnět k zahájení řízení z moci úřední. Přitom podatel neměl nárok vyžadovat zahájení řízení, o tom si rozhodoval úřad sám, přičemž podatel neměl možnost se proti negativnímu výroku bránit. I když bylo řízení zahájeno, nestával se jeho účastníkem, takže neměl např. právo seznamovat se s důkazy. Podatel jednoduše nemá u řízení z moci úřední žádnou možnost ovlivňovat jeho průběh, a samozřejmě nemá ani právo podávat odvolání. Tento nástroj ochrany veřejných zájmů se tak fundamentálně liší od obhajoby soukromých zájmů v běžných řízeních o žádosti, např. o stavební povolení, kde se žadatel sice za poplatek, ale stává účastníkem řízení se všemi právy. Přesto byly podněty občanů považovány za tak nebezpečné, že bylo nutné je zastavit.

Po více než třech letech platnosti zákona lze konstatovat, že omezovači kontrol dosáhli obrovského úspěchu. Jak vyplývá z výročních zpráv, v roce 2015 ÚOHS obdržel 1.014 podnětů k řízení z moci úřední a zahájil jich 457. Vloni mu došlo 254 podnětů, ale jen u 98 byl zaplacen poplatek. Šest nešťastníků přišlo o peníze, aniž by Úřad věc vůbec posoudil, takže nakonec prověřoval jen 92 zakázek, tzn. o 80% méně než v roce 2015. Uchazeči o zakázky napadli v roce 2015 346 zakázek, o tři roky později už jen 269 (o čtvrtinu méně). Bylo by však bláhové očekávat, že adekvátně tomu se snížil i počet zaměstnanců v sekci veřejných zakázek. Ten totiž klesnul jen ze 77 na 71 (mínus 8%). Zásadní oslabení vymahatelnosti práva v oblasti veřejných zakázek vedlo během tří let ke snížení počtu udělených pokut ze 401 na 89, tedy o 78%. Pokud má dnes veřejnost pocit, že v éře Andreje Babiše se v zakázkách méně krade, má to prozaický důvod, že kde se nevyšetřuje, tam nejsou ani odhalena pochybení.     

Už při schvalování pozměňujícího návrhu na zavedení desetitisícového poplatku za podnět nejeden odborník varoval, že je toto ustanovení v rozporu s Ústavou. Trvalo to bohužel dlouhé tři roky, ale koncem října konstatoval Ústavní soud protiústavnost poplatku a příslušnou pasáž zákona zrušil. Stalo se tak díky Trasparency International, která musela případ protáhnout celou soudní soustavou, přestože nižší instance vyjadřovaly pochybnosti a mohly věc rovnou předat k posouzení Ústavnímu soudu, ale neučinily tak. Neziskovým organizacím si v poslední době politici zvykli nasazovat psí hlavu, ale tento příklad ukazuje, že se bez nich těžko obejdeme. Chybí nám tu totiž soukromé osoby, které by byly ochotné jít do konfliktu se státní správou a financovat soudní spory na ochranu občanských práv.

Nález Ústavního soudu se vyznačuje výjimečnou mírou kritiky. Na několika místech dokonce označuje důsledky předmětné právní úpravy expresivním výrazem „absurdní“. Takto zhodnotil například rozpor mezi obecnou povinností úřadů prošetřit každé podezření z porušení zákona, o němž se dozví, a příkazem neprošetřovat podezření u veřejných zakázek, pokud není uhrazen poplatek, přestože o nich úřad ví. Poplatková povinnost tak ve výsledku bránila ÚOHS vykonávat činnost, k níž byl založen. A před touto protiústavní nečinností mohl ÚOHS zachránit stěžovatel tím, že zaplatil poplatek a umožnil úřadu konat.

Ústavní soud nepřezkoumával všechny namítané rozpory s Ústavou, protože pro zrušení příslušné pasáže postačoval tento jeden. Pokud by se ovšem zákonodárci rozhodli participaci občanů na kontrole veřejných zakázek znovu omezit a vypořádali se s odůvodněním současného nálezu ÚS, i tak by se mohli dostat do kolize s Ústavou. A že se o to pokusí, vyloučit bohužel nelze, protože zavedení poplatku nepodporovalo zdaleka jen ANO, ale třeba také ODS, kterou vodí gang komunálních politiků, jenž si žádnou kontrolu ze strany veřejnosti nepřeje.

V tuto chvíli, nebo lépe řečeno od okamžiku, kdy nález ÚS vyjde ve Sbírce zákonů a stane se účinným, je tak opět možné bezplatně se obracet na ÚOHS s podezřeními na porušení zákona o zadávání veřejných zakázek. Nemělo by ovšem být zapomenuto, že libovůle poslanců připravila občany na tři roky o Ústavou garantovaná práva a zabránila prošetření tisíců podezření na porušení zákona. Osud poplatků je konkrétním varováním, že realizace hesla „Řídit stát jako firmu“ suspenduje občany do role poslušných ovcí, jejichž údělem je mlčet.