Důsledky sociálního státu

Lidé mezi nějakým 20. rokem a důchodem to dnes nemají v životě jednoduché. V mnoha ohledech jsou na tom hůř než důchodci, o dětech a dospívajících nemluvě. Přitom po většinu tohoto času jsou na vrcholu fyzických i duševních sil a měli by proto hledět kupředu s optimismem. Místo toho je přítomnost neuspokojuje a budoucnost straší. Střední generaci dusí sociální stát. Ten totiž většině z ní nepřináší profit, ale náklady, neboť právě lidé v produktivním věku financují stále dražší systém důchodů a sociálních dávek.

Bohatství ve společnosti nepadá z nebe, ale je vytvářeno, a to skrze lidskou práci. Pracující člověk pěstováním plodin, těžbou surovin a jejich zhodnocováním do podoby výrobků či poskytováním služeb vytváří hodnotu, kterou lze prodat. Pakliže se prodej zdaří, tvůrce hodnoty může být ze získaných peněz odměněn za svou práci. Z logiky věci plyne, že nemůže dostávat (dlouhodobě) více, než odpovídá jím vytvořené hodnotě. Ve skutečnosti z ní dostává stále menší část.

V případě zaměstnance si určitý díl ponechává zaměstnavatel, a to nejenom jako svůj zisk, ale především na úhradu vedlejších nákladů práce, bez nichž by zaměstnanec hodnotu nevytvořil (např. na stroje). Mnohem větší část si ovšem vezme státní aparát ve formě daní, a to nejenom k financování sociálního státu, ale také třeba celé neproduktivní sféry (školství, veřejná správa….). Kolik to je, lze demonstrovat na příkladech.

Svobodný, bezdětný člověk s aktuální průměrnou hrubou mzdou (32 000 Kč) dostává čistou mzdu 24 115 Kč. Daně se ovšem neplatí jen z hrubé mzdy. Aby zaměstnavatel mohl dopřát zaměstnanci čistou mzdu 24 115 Kč, musí vynaložit celkem 42 880 Kč v superhrubé mzdě. Podrobnosti o zdanění různých příjmů lze snadno zjistit pomocí internetových kalkulaček, např. zde. Z tohoto příkladu vyplývá, že z vytvořené hodnoty 42 880 Kč samotnému pracovníkovi zůstane 24 115 Kč, zatímco státní aparát si strhne 18 765 Kč, tedy 44%. Svobodný a bezdětný člověk s minimální mzdou (13 350 Kč) dostane čistého 11 266 Kč. Ze superhrubé mzdy 17 889 Kč si tak stát vezme 37%. Přestože tedy u nižších příjmů zaujímají daně a odvody menší podíl na superhrubé mzdě, stále platí, že k zaměstnanci se nedostane velmi podstatná část hodnoty, kterou vytvoří. Jinými slovy, bez zdanění by jeho příjmy byly výrazně vyšší. Navíc i z této „čisté“ mzdy platí další daně, třeba při nákupu (DPH, spotřební…).

Pokud jsme tedy zavalováni informacemi o tom, jak složitá je situace lidí v produktivním věku při řešení otázky bydlení, potom zablokované povolování staveb představuje pouze část problému. Neméně podstatné je, že střední generace nemá v důsledku vysokého zdanění dostatek prostředků. Zvlášť kruté jsou daňové předpisy k mladým, svobodným a bezdětným lidem, jimž berou ze mzdy největší podíl, protože neuplatňují slevu na manžela/-ku ani na děti. Takže právě ve chvíli, kdy by si měli vytvořit zázemí pro založení rodiny, jsou nejvíce zdaňováni. Mnoho mladých jen obtížně naspoří na získání vlastního bydlení a je odkázáno na hypotéku, která je zatíží na desítky let. Kvůli splácení dluhů jsou pak nuceni trávit co nejvíce času výdělečnou činností a z ekonomických důvodů si pořizují méně dětí. Není tajemství, že počet dětí na jednu ženu je už od začátku 80. let menší než 2, což znamená, že není zajištěna ani prostá reprodukce. Naopak díky lepší zdravotní péči nejrychleji roste počet osob ve skupině 65 a více let. To je pro udržitelnost sociálního státu smrtící kombinace.

Jádrem našeho sociálního státu je průběžný důchodový systém: peníze vybrané na sociálním „pojištění“ od konkrétního poplatníka nejsou ukládány do nějakého jeho individuálního fondu pro budoucí výplatu, ale jsou okamžitě přeposlány aktuálním důchodcům. Průběžný systém nevytváří žádné úspory ani rezervy. Co se vybere, to se okamžitě zkonzumuje. Stejně jako každá jiná pyramidová hra velmi uspokojivě funguje, pokud počet plátců roste rychleji než počet vyplácených. Jestliže se ovšem přísun plátců zpomaluje (malá porodnost), zatímco vyplácených rychle přibývá (silné populační ročníky + prodlužování života), potom se daňová zátěž plátců stává nesnesitelnou a pyramidová hra krachuje.

Při současném demografickém vývoji se takový konec dá odvrátit jen tím, že odvody porostou pomaleji než příjmy pracujících a stát si bude brát z jimi vytvořené hodnoty menší podíl. Penze by tak oproti dnešku už nerostly stejně razantně jako výdělky, ale stále bezpečně rychleji než inflace. Životní úroveň zajišťovaná průběžným pilířem důchodového systému by se tak i nadále zvyšovala, byť pomaleji. Na tomto místě je třeba připomenout, že posláním státního důchodového systému je garantovat lidem základní životní potřeby (přiměřené bydlení, stravu a zdravotní péči), nikoliv zajistit stejný životní standard jako v produktivním věku. Pokud si chce někdo i v penzi udržet předchozí způsob života, musí si na to sám naspořit již v produktivním věku. Z tohoto pohledu je současný medián důchodu 13 258 Kč naprosto dostatečný a nevyžaduje žádné další razantní zvýšení. Stačí tuto částku srovnat s výdělkem člověka pracujícího za minimální mzdu, který po zdanění dostane 11 266 Kč, a přitom má v produktivním věku podstatně vyšší výdaje.

Přesto je z několika důvodů výhodné v penzistech vyvolávat dojem, jak jsou na tom špatně a že by se jejich důchody měly poměřovat s průměrnou mzdou. Tím nejdůležitějším je skutečnost, že důchodci jsou zdaleka nejpočetnější socioekonomickou skupinou čítající 2,9 mil. lidí. Jestliže důchodci tvoří už téměř 35% (!) z 8,37 mil. voličů a jejich volební účast je nadprůměrná, potom je jasné, že mají zásadní vliv na výsledky voleb. Značná část z těchto téměř 3 milionů voličů přitom volí podle toho, kdo jí zajistí rychlejší růst životní úrovně prostřednictvím zvyšování penzí. V těchto vodách se v době ekonomického růstu loví snadno a úlovky jsou tučné. Není proto překvapením, že na důchodce zaměřil svou pozornost marketingový iluzionista Andrej Babiš, odlákal je od sociálních demokratů a komunistů a učinil z nich voličské jádro hnutí ANO. To se především ČSSD nelíbí a snaží se trend zvrátit návrhy na ještě rychlejší valorizaci penzí. Jsme tak svědky souboje mezi ANO a ČSSD o to, kdo dokáže slíbit víc.

Obětí Babišovy touhy po moci jsou potom ti, kteří jeho rozdavačnou politiku platí, tedy lidé v produktivním věku. Je iluzorní věřit, že břemeno plnění státního rozpočtu se podaří nějak zásadně přenést na někoho jiného než živnostníky a zaměstnance v soukromé sféře. Bohatí se dokáží daňovým povinnostem vyhnout díky tomu, že si mohou dovolit nejlepší mozky a složité operace, dík nimž jsou vždy o krok napřed před úředníky finanční správy. Podobné je to u nadnárodních korporací. A třeba takové banky by speciální daň přenesly na klienty, takže by ji opět zaplatili převážně lidé v produktivním věku. Kdepak, erár stál a bude i nadále stát na zdaňování těch, kteří tvoří hodnoty.    

Zatímco ze seniorů se i pod vlivem politického marketingu stala do značné míry jednotná zájmová skupina, která si volí ANO jakožto svého reprezentanta, lidé v produktivním věku nehlasují podle svého postoje k důchodům. Tím, že své hlasy tříští mezi různé strany podle preferencí v jiných otázkách, umožňují ANO sjednocovat pod svou vlajkou penzisty. Avšak v okamžiku, kdy přijde další hospodářská recese, důchodci budou dál žádat své vysoké penze, ale lidé v produktivním věku odmítnou tolerovat tak vysokou daňovou zátěž, může se naplno rozhořet dosud skrytě doutnající společenský konflikt. Konflikt mezi starými a mladými lidmi.

Jestli k tomu dojde, je na důchodcích. Buď budou nadále masově prodávat své hlasy ANO za ekonomicky neudržitelně rychlé zvyšování důchodů, nebo budou volit strany, které berou ohledy i na daňové poplatníky. Předpokládá to akceptovat skutečnost, že peníze do státní kasy napadají z nebe, ale pochází z hodnoty vytvořené pracujícími lidmi. Čím více z této hodnoty je přerozdělováno státem, tím méně jí zbývá na samotného tvůrce hodnoty. V demografické realitě naší země lze za spravedlivý k seniorům i poplatníkům považovat růst penzí mírně nad inflací.     

Ani to ovšem nemusí sociální stát zachránit, a to kvůli celkem ironickým důsledkům jeho fungování. Pokud je totiž úspěšný, vede díky lepší zdravotní péči k masivnímu růstu počtů důchodců, tedy k výdajové expanzi. Současně však v dlouhodobém horizontu ničí zdroje svých příjmů, protože lidé v produktivním věku si nemohou dovolit dostatek dětí, které by systém financovaly v budoucnu. „Úspěšný“ sociální stát tak vytváří armády důchodců, vylidňuje školky a střední generaci připravuje o prosperitu i perspektivu.