Co všechno jsme ochotni tolerovat?

Traduje se historka o jednom neveřejném zasedání špiček komunistické strany, které se mělo udát koncem 80. let minulého století. V té době již komunisté cítili, jak jim moc utíká mezi prsty, a tak řešili, proč jejich vláda ztrácí poslední zbytky lidové podpory. Po dlouhém přemýšlení nalezli příčinu v tom, že přední funkcionáři strany moc kradou. Načež vystoupil jeden delegát z regionů, který měl k lidem o něco blíž než pražská nomenklatura, a pravil: „Soudruzi, těm lidem nevadí, že se nahoře krade. Jim vadí, že na ně nezbyde…“

Můžeme se nad tím usmát jako nad povedenou anekdotou a jít dále, ale to by byla myslím škoda. Příběh totiž výtečně vystihuje některé charakteristiky společnosti té doby. Kdo tehdy žil, ten si vzpomene, jak si „ze společného“ přilepšoval kdekdo. Zaměstnanci si z práce odnášeli, co se jim hodilo, a když se dostali k něčemu, co se jim nehodilo, vzali i to, protože to mohli směnit s nějakým jiným zaměstnancem za to, co se jim hodilo a co si odnesl zase on. Stejně to fungovalo ve službách. Nebudu psát, že kradli všichni, ale kradla, nebo uplácela či se nechala uplácet podstatná část populace. Režim tyto drobné „privatizace“ a zneužívání postavení převážně toleroval pod vlivem nepsané dohody „my si nebudeme všímat tebe, ty si nebudeš všímat nás“. Až když někdo natolik mlaskal, že vzbuzoval pohoršení ve svém okolí, nebo si začal veřejně stěžovat na poměry, přišla represe. S tím, jak se díky větší dostupnosti informací stále více lidí přesvědčovalo, že životní úroveň v táboře socialismu a míru více a více zaostává za tou západní, se i přesto nakonec tehdejší společensko-ekonomický model demaskoval jako neefektivní, což vedlo k odstavení komunistické strany od moci.

Příběh z úvodu se mi vybavil při pohledu na průzkum stranických preferencí v srpnu 2017, který se uskutečnil sice před rozhodnutím sněmovny o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání, ale už v době, kdy byly veřejnosti z médií známy všechny podstatné okolnosti kauzy Čapí hnízdo. Podle tohoto průzkumu by aktuálně ANO získalo kolem 28% hlasů a skončilo by první s výrazným náskokem před druhou ČSSD s asi 16%.

To vše v době, kdy jsou veřejně dostupné věrohodné důkazy o tom, jak vlastník „hnutí“ ANO Babiš zneužíval vlastnictví médií k diskreditaci politických oponentů prostřednictvím účelových úniků z vyšetřovacích spisů. Jak vydělává na dodávkách biopaliv, jejichž používání si nejdříve prolobboval a pak už z pozice člena vlády přímo schvaloval. Jak zřejmě zneužíval pozici ministra k likvidaci konkurence.  Jak Agrofert čerpá více investičních pobídek a dotací než odvádí daní. Jak se obohatil o stamiliony na neodvedených daních z korunových dluhopisů Agrofertu, zatímco malé podnikatele šikanuje prostřednictvím EET a kontrolních hlášení. No a v neposlední řadě jak zatáhl svou rodinu do pravděpodobných podvodů při získávání dotace na honosné víkendové sídlo Čapí hnízdo.        

Čím si vysvětlit, že voliči všechno tohle vědí, a přesto preferuje ANO téměř každý třetí? Zdá se, že v listopadu 1989 ze dne na den nezmizeli lidé, kterým nevadí, že se „nahoře“ krade, když na ně něco zbyde, a stále tvoří podstatnou část elektorátu, která je ochotná „vrchnosti“ tolerovat mnohé, pokud jim pod stůl upustí nějaké drobky. A dokonce, ale to je spíše otázka pro sociology, je možné, že tento druh lidí nezmizí ani v dohledné budoucnosti, protože je uvedený rys součástí české povahy, a byl jím již před únorem 1948 a zůstane i v budoucnu.

Babiš by byl špatným komunistou, kdyby se už v mládí nepoučil, že aby Češi sekali latinu, je nutné jim pustit něco ze „společného“.  Jistě ne na všechny příjemce dárečků nezodpovědné rozhazování ze státního rozpočtu na úkor investic a dlouhodobé stability zapůsobí natolik pozitivně, aby přehlíželi, že Babiš se obohacuje v mnohem vyšších řádech, ale nezanedbatelná část voličů na to slyší. Je neštěstím ČSSD, že její elektorát je tvořen převážně těmi samými, na které upřel pozornost i Andrej Babiš. Úředníci, lékaři, zdravotní sestry, policisté, hasiči, učitelé, všichni navázaní svou existencí na veřejné finance, nyní zažívají explozivní růst svých platů, bohužel pro sociální demokraty, kteří tyto věci prosazují, nakonec je to ministr financí za ANO, který „najde“ peníze a se zvýšením projeví milostivý souhlas  

Ne každého voliče ANO asi k jeho rozhodnutí motivuje vidina materiálního prospěchu. Ovšem v situaci, kdy se nenacházíme v žádné akutní společenské krizi a životní úroveň roste spolu s ekonomikou, se racionální důvody pro podporu hnutí, které slibuje zpřevracet politický režim, hledají jen obtížně. Možná jsou už někteří z nás unavení tím, jak je život klidný, a touží po nějaké Změně. Změna, dynamika je přece imperativem dnešní doby. Nesejde na tom, co je obsahem změny a k čemu směřuje, pro některé lidi je cílem sama o sobě. A když se zde nabízí spektákl v podobě převratu politického režimu, je to příslib dobrodružství, jemuž těžko odolávají. A možné důsledky neřeší.     

Ať už jsou důvody jakékoliv, soudě podle průzkumů volebních preferencí má Babiš podporovatelů stále dost. Přitom ruku v ruce s tím, jak se zvyšuje počet kauz spojených s jeho osobou, roste propast mezi jeho stoupenci a odpůrci. Andrej Babiš štěpí českou společnost. Příznivci se s každou další odhalenou nepravostí utvrzují v přesvědčení, že se jedná o spiknutí a manipulaci s cílem zdiskreditovat jediného schopného politika, zatímco ti ostatní zažívají stále silnější rozčarování z toho, že tolik jejich spoluobčanů nadále podporuje podnikatelský projekt Slováka, který přišel tuto zemi vycucat a její lidi ponížit.

Pokud ANO vyhraje volby a stane se nejsilnější stranou vládní koalice, pokud bude moci Babiš uskutečnit svůj projekt, ať už z pozice předsedy vlády nebo jako loutkovodič nastrčeného premiéra, rozkol ve společnosti nabyde rozsahu, o kterém se nám ani po vypjatých prezidentských volbách 2013 nezdálo. A tím projektem určitě nemyslím bláhové sliby z pohádky O čem sním, když náhodou spím. Ale třeba si tím jako společnost musíme projít. Nedokázali jsme se poučit z Věcí veřejných, tak dostaneme ANO, které ideu Víta Bárty po všech stránkách dotáhlo mnohem dále. Po absolvování této zkušenosti možná klesne počet těch, kteří jsou ochotní tolerovat velké rozkrádání výměnou za drobné materiální výhody pro sebe na úroveň, která již nebude schopna rozhodovat volby.