Co nás nezabije, to nás může zničit

V brzkých ranních hodinách 24. května 1941 dostihl mezi Grónskem a Islandem britský bitevní křižník HMS Hood, doprovázený bitevní lodí HMS Prince of Wales, německé uskupení složené z bitevní lodě Bismarck a těžkého křižníku Prinz Eugen, které se pokoušelo proniknout Dánským průlivem do Atlantiku, kde mělo ohrožovat zásobovací trasy. Osm minut po zahájení dělostřelecké palby zasáhl Hood granát z Bismarcku, který způsobil řetězovou explozi muničních skladišť a rychlé potopení lodě. Po dvou hodinách od střetu dorazivší torpédoborec zachránil pouhé tři přeživší. Během jednoho jarního rána v jediné bitvě zahynulo 1415 mužů. Bojovali, aby zachovali sobě a svému národu svobodu a obětovali tomuto cíli své životy. To byla válka.

Od 27. ledna 2020, kdy začaly být v České republice prováděny testy na Covid-19 s tímto onemocněním (ne nutně na něj) zemřelo 169 osob. Cílem se stalo zabránit dalším úmrtím, a jeho dosažení jsme obětovali svobody, podstatnou část hospodářského výkonu země a živobytí stále více lidí. Tohle není válka.

Přestože tedy neobětováváme životy k dosažení nadosobních cílů a nejsme ve válce, společenská atmosféra je vybičovaná na hranu. Jejím charakteristickým rysem přitom není nadšení pro nějaký pozitivní cíl, typu porazíme nacisty, ale defenzivní strach o život. Současná nálada ve společnosti je důsledkem dvou provázaných fenoménů. Prvním jsou politici bez pevných hodnot, kteří své názory otáčejí podle toho, kam směřuje korouhvička veřejného mínění. Tím druhým jsou mainstreamová média a sociální sítě produkující negativní zprávy a zkratkovitá, stále naléhavější sdělení, která zajišťují pozornost. Pokud se slabí politici, kteří politiku chápou jako marketing, dostanou do vleku zkreslené reality, jejich rozhodnutí ztratí racionalitu a koherenci. Následný chaos podrazí autoritu státních orgánů, jejichž nařízení začne stále více lidí ignorovat. V českých poměrech nedůvěru občanů vůči státní moci posiluje dále to, že v jejím čele stojí usvědčený křivopřísežník. V časech, kdy byl život snadný a peněz dostatek, společnost nad Babišovým lhaním přivírala oči, jenže v okamžiku, kdy je víra v akceschopnost vlády zásadní, se všechny ty pochybnosti vynořují v paměti a zcela vylučují, aby se národ sjednotil pod vedením stávajícího premiéra. Proto s postupujícím časem budou omezení svobody vynutitelná jen v novodobé historii bezprecedentní represí ze strany silových složek.

Starou pravdu, že skutečnou povahu člověka odhaluje až krizová situace, potvrzuje příklad ministra vnitra Hamáčka. Před březnem letošního roku neviditelný předseda ČSSD, který v zájmu zachování postů ve veřejné správě pro straníky byl ochoten tolerovat Babišovi cokoliv, náhle zjistil, že stojí v čele ministerstva, v němž se koncentrují téměř veškeré represivní prostředky státu, a pocit, že ho konečně někdo bere aspoň trochu vážně, si chce udržet co nejdéle. Moc mu chutná.

Zatímco Babiš se svým marketingovým instinktem vycítil, že koronavirus bude po všech stránkách obrovský průšvih a takticky zmizel do ústraní, Hamáček získal prostor, aby do značné míry určoval podobu opatření proti šíření koronaviru. Takže když Prymula a Babiš opatrně připustili, že se musíme smířit s nutností promořit populaci, protože něž se objeví použitelná vakcína, virus může zmutovat a učinit ji nepoužitelnou, a šířit se nepřestane, jelikož je potvrzena jeho schopnost schovávat se ve zvířatech a z nich se vracet na lidi, Hamáček tyto úvahy rychle utnul a naopak začal přes média zostouzet a přes policii sankcionovat každého, kdo se opovážil sundat v parku roušku.                   

Ve snaze přitáhnout zpět hlasy nemocí nejohroženějších seniorů, které ČSSD odloudilo ANO, prosazuje předseda sociální demokracie jako cíl zastavit šíření viru. Vláda sice představila jakýsi harmonogram uvolňování opatření, ale postup do dalších fází podmínila tím, že neporoste počet pozitivně testovaných. K čemuž s určitostí dojde, protože platí jednoduchá rovnice: omezení restrikcí=více sociálních kontaktů=více nakažených. Pokud vládní politici očekávají opak, potom se jejich oficiální politikou stalo spoléhání na zázrak. Sice k němu dojít může, ale zakládat na tom budoucnost země je projev iracionality.

Bohužel jeden z mála strašáků, který mohl politiky přivést k racionálnějšímu postupu, chybějící peníze v rozpočtu, byl odstraněn. Do státní kasy totiž nově budou moci v neomezeném množství téct peníze, které před tím „natiskne“ Česká národní banka, takže nehrozí, že státu nikdo nepůjčí, když se všichni snaží schraňovat veškerou hotovost, na kterou jen dosáhnou. Samozřejmě základní ekonomické zákonitosti platit nepřestaly, takže tyto „nadbytečné“ peníze se opět promítnou do inflace, díky níž všichni zchudneme. Asi každý si vzpomene, že naposledy laciné peníze od ČNB vyvolaly boom nákupů investičních bytů na hypotéku, který zdražil nemovitosti i nájmy. Stejně jako u omezování ekonomických svobod dopadnou důsledky deficitního hospodaření především na současné pracující a děti a mládež, budoucí pracující. Potvrzuje se tak to, co jsem psal již dříve, že hlavní dělicí politická linie už nevede mezi pravicí a levicí, ale mezi seniory a všemi ostatními.

Přestože se znalosti o vlastnostech SARS-CoV-19 zlepšují, reakce, kterou lze považovat za realistickou a racionální, je stále stejná: v první fázi omezení sociálních kontaktů po dobu nezbytně nutnou k mobilizaci zdravotnického systému a výrobních kapacit ochranných prostředků, ve druhé izolace a ochrana nejohroženějších skupin a ve třetí návrat k normálnímu životu s výjimkou zranitelných kategorií. Na rozdíl od aktuálního přístupu vlády by nebyly směrodatné počty pozitivně testovaných, u nichž nemoc v naprosté většině proběhne bez nutnosti hospitalizace, ale vytíženost nemocničních kapacit. V tomto ukazateli má Česká republika momentálně velké rezervy, z čehož vyplývá, že si můžeme dovolit rychlejší uvolňování restrikcí. Pakliže se ovšem bude vláda i nadále řídit počty pozitivních testů, může překonání koronavirové krize trvat klidně dva roky, během nichž budou omezující opatření střídavě oslabována a zesilována. Taková hrůza bez konce by měla nedozírné následky pro ekonomiku, společnost i každého jednotlivce. Navíc sotva by se přestal šířit SARS-CoV-19, objevil by se nový virus a vše by začalo nanovo. Jestli nám současný koronavirus demonstroval něco zcela jednoznačně, tak je to fakt, že viry tu byly, jsou a budou. Není možné v reakci na každou novou mutaci téměř zničit základy moderní civilizace. Musíme se znovu naučit, že lidstvo není všemocné.

Zároveň se musíme bránit tomu, abychom si na suspendování občanských práv zvykli. Současný stav je jednoznačně defektní, vyžaduje urychlenou opravu a hledat na něm cokoliv dobrého je hra s ohněm, která vyvolává reminiscence na okupaci v roce 1968 a následující období normalizace, v němž se většina národa přizpůsobila nové „normalitě“. SARS-CoV-19 s námi bude dlouho, příliš dlouho na to, aby stačilo zadržet dech, zavřít oči, plnit poslušně všechna nařízení a nějak to přečkat. Co nás nezabije, může nás zničit. 

Aby se to aspoň po ekonomické stránce nestalo, tomu mohou napomoci pobídky od veřejné správy, včetně obcí. V Bystřici asi nebude nutné plošně snižovat nájemné v městských bytech, protože parlament pravděpodobně schválí jednostranné právo nájemců odložit několik plateb nájemného na později, a především Úřad práce nepřestal poskytovat příspěvky a doplatky na bydlení lidem, kterým momentální příjmy nepostačují na úhradu životních nákladů. Co se týká odložení, případně odpuštění nájemného u nebytových prostorů, tam je třeba posuzovat každý případ zvlášť podle toho, jak vládní opatření dopadla na rentabilitu konkrétního podnikatele. Nejkontroverznější by pak byly přímé dotace vybraným subjektům. U nich by se jen obtížně odůvodňovalo, proč ji jeden dostal, zatímco druhý nikoliv.

Samozřejmě tím, co je pro přežití podnikatelů nejdůležitější, nejsou úlevy a subvence, ale zakázky. Jako první napadnou člověka velké stavební projekty. Nepochybně je důležité bezodkladně zahájit projektovou přípravu např. komplexních rekonstrukcí ulic, výstavby vodních děl apod., aby mohly být práce zahájeny v příštím roce, nicméně tyto velké investice pomohou převážně jen velkým firmám. Navíc u nich podstatnou část prací odvádí mechanizace, takže příliš nepodporují zaměstnanost. Vedle rozsáhlých projektů je proto třeba zadat i velké množství menších zakázek, u nichž je přitom výhodou, že mohou být zahájeny již letos.

Zde se na prvním místě nabízí urychlení prací na rekonstrukci bytového fondu, především bytových jader. Zatímco podle předkrizových plánů měly být v letošním roce dokončeny jen dva vzorové byty, nyní je žádoucí záměr zásadně urychlit a začít rekonstruovat (téměř) všechny byty, které se uvolní. Takové množství práce by mohlo zajistit obživu pro několik desítek lidí, přitom by se jednalo o účelně vynaložené peníze.

V souvislosti se suchem se dále nabízí třeba opatření v oblasti hospodaření s dešťovou vodou. Je řada střech a ploch, u nichž by bylo možné vybudovat akumulační nádrže a systémy pro zavlažování nejenom travnatých sportovišť, ale i zeleně na náměstí, kolem škol nebo v parcích. Pokud budou realizační termíny nastaveny rozumně, opět se do těchto zakázek budou moci zapojit i menší firmy.

Téměř nekonečný prostor pro investice představuje i péče o krajinu. Obnova polních cest, rozdělení extrémních polních celků mezemi a remízky a další opatření pro udržení vody v krajině a pro zvýšení biodiverzity, to je znovu potenciální obživa pro menší dodavatele.

Jistě by se našla řada dalších nápadů, jak investicemi, nikoliv dotacemi či dary, podpořit místní ekonomiku. Ani peníze by neměly být problém, protože vedle každoročního rozpočtu má město momentálně na vkladovém účtu volných 50 mil. Kč rezerv na horší časy. Zbývá tedy už jen otázka, zda bude politická vůle dostupné peníze investovat tak, aby z nich byl co největší užitek.