Celkem Zbytečná Věc (CZV)

V našem městě se od roku 2006 vleče příprava a realizace ambiciózního dotačního projektu nazvaného Centrum Zelených Vědomostí (CZV). Rámcové informace o projektu jsou k nalezení na stránkách Eden Centre, které pro získání základní představy doporučuji k návštěvě.

Na úplném začátku úvah kolem „zámečku“ Mitrovských (bývalý školní statek) byla potřeba zajistit zázemí pro zemědělské obory zemědělské školy v situaci, kdy kraj jako zřizovatel školy odmítal do školního statku investovat. Na konci procesu budeme mít něco podobného dortu od pejska a kočičky, taky je tam skoro všechno.

V průběhu času se oslabil důraz na praktické vzdělávání (pokud za něj nebudeme považovat bramborové brigády u městské firmy EDEN CENTRE, s.r.o.) a do popředí se dostala propagace ekologie. Tento posun odpovídá zaměření hlavního hybatele projektu, jímž je tišnovské občanské sdružení European Centre for Ecology and Tourism (ECEAT).

Zeleně-osvětový aspekt projektu se koncentruje v plánovaném Ekopavilonu, který má podobu skleněné pyramidy.

Život na vesnici v minulosti má přiblížit Skansen tvořený atrapami „historických staveb typických pro Vysočinu“.

Jádrem CZV zůstane budova statku Mitrovských. Jedná se o rozsáhlou stavbu, a tak autoři projektu stáli před problémem, čím prostory zaplnit. A vymysleli přednáškový sál pro 60 osob, což je naprosto typický úkaz u mnoha dotačních projektů rekonstrukce starých objektů („když už nevíš co, vraž tam konferenční centrum“). Dále sem umístili minipivovar, moštárnu, zázemí pro zpracování masa a mléka, historickou lékárnu, muzejní expozici zemědělské techniky…  

Vedle toho v projektu nalezneme ještě ovocný sad, tematické stezky, stáje pro koně, stezku pro vyjížďky, vodotrysk, dětské hřiště, vodní nádrž a další. Všechny tyto ingredience kočičkovského dortu jsou propojeny klasickým oslím můstkem z dotačních projektů: „od minulosti k budoucnosti“. Přitom se ve všech případech jedná o minulost, která je buď zkreslená a kašírovaná (atrapy staveb), nebo je vydávána za budoucnost. To druhé se týká především exponátů, které mají přiblížit zelenou energetiku (tepelné čerpadlo, kogenerační jednotka, solární panely…). V tomto oboru probíhají inovace rychle, takže dnešní vysoce moderní výrobek za dva roky o budoucnosti neřekne už vůbec nic. Bude dokumentovat jen minulost.      

Dort upečený bez ohledu na náklady, s jediným omezením spočívajícím v rozsahu fantazie tvůrců projektu, bude možná chutnat projektantům, stavitelům a budoucím zaměstnancům, kteří z něj budou mít zisk. Ale bystřickým občanům, od nichž se bude očekávat hrazení provozních ztrát, by mohl způsobit bolení břicha.

CZV není zamýšleno jako klasické muzeum, ale má návštěvníkům nabízet možnost vyzkoušet si některé činnosti, např. vaření piva, moštování, výrobu mastí, keramiky, pečení chleba a další. Pokud by měl mít tuto příležitost opravdu každý návštěvník, a to kdykoliv, vyžadovalo by to u každé činnost minimálně jednoho stále přítomného pracovníka a značnou spotřebu materiálu. Asi nemusím příliš rozebírat důsledky pro provozní náklady CZV. Druhou možností je, že tato interaktivnost není myšlena úplně vážně, má toliko dobře vypadat v dotačním projektu, a v praxi si činnosti vyzkouší jen menšina návštěvníků. Takže se to nakonec tomu muzeu bude možná dost podobat. A že by minipivovar jen tak zahálel a pouze občas jej ze spánku vyrušil návštěvník, který by si chtěl uvařit vlastní pivo? Nebude nakonec spíše provozován pro veřejnost a nestane se konkurencí místním hostinským?

Každá ruina si zaslouží záchranu

Z pohledu města řeší CZV problém, co si počít se školním statkem, který dobrovolně ve zdevastovaném stavu převzalo od Kraje Vysočina. Alternativa opravovat ho po částech v průběhu několika let byla zamítnuta ve prospěch velkého projektu financovaného z „cizích“ (tedy ne městských) peněz. CZV je současně odpovědí na dilema, co ve statku Mitrovských umístit, aby to vyvolávalo aspoň zdání smysluplného využití.  

V naší zemi nalezneme ohromující množství hradů, zámků a dalších starých staveb. Jejich údržba a rekonstrukce vyžadují ročně miliardy korun, další stovky milionů stojí provoz. Češi považují za naprosto samozřejmé, že se všechny staré stavby zachraňují a udržují. Pokud se vedou diskuse, pak o tom, kde na to vzít veřejné finance, nikoliv o tom, které stavby mají historickou hodnotu nebo účelné a rozumné využití, a které hodnotu ani využití nemají. Soudím, že statek Mitrovských je stavba bez valné historické hodnoty.  Nebylo by rozumnější  prostředky plánované na CZV použít ve prospěch nějaké jiné stavby, která historickou nebo architektonickou hodnotu má? A obecně, můžeme si dovolit zachraňovat každou starou budovu? Proč je pro nás tak nepřijatelné, aby to, co nemá hodnotu ani využití, uvolnilo místo pro něco skutečně prospěšného?      

Z cizího krev neteče?

Na CZV byla přislíbena dotace ve výši 115,8 mil. Kč z Regionálního operačního programu (ROP) Jihovýchod. Původně mělo odhadované náklady 128,6 mil. Kč, ale jak už se to dotačním projektům stává, nabobtnaly a dnes jsou již 154,5 mil. Kč bez DPH. Za zvýšením stojí přidání koňských stájí, fontány, závlahového systému a dalších položek. Lze sice žít v naději, že současná konkurence mezi stavebními firmami cenu sníží, ale při započtení DPH a všech souvisejících nákladů (např. na projektovou dokumentaci stavby nebo administraci veřejné zakázky) se konečný účet velmi přiblíží hranici 200 mil. Kč. A to je spousta peněz. 

Naprostá většina z těch 200 milionů pochází z daní od občanů a firem. Čím větší zdanění, tím méně zbývá podnikům na investice a občanům na spotřebu. Možná se řekne, že přes polovinu z toho jde z unijních dotací, tak jaký stres? Jenže i tyto peníze pocházejí z daní. Čím větší daně v západní Evropě a především v Německu, tím menší poptávka po českých výrobcích a tím vyšší nezaměstnanost v Česku. Čím vyšší daně v Evropě, tím více výroby se přesune do Asie.

Pokud člověk sleduje sdělovací prostředky, musí získat dojem, že v oblasti unijních fondů je největším problémem České republiky, že je nestíhá čerpat dost rychle, takže by desítky miliard mohly „propadnout“. Heslem dne se stalo utrácení. Čím víc, čím nákladnější projekty, tím lépe. Proto je rozsáhlý projekt CZV s dotací přes 100 mil. Kč atraktivní i pro ROP Jihovýchod – umožní mu jednorázově odškrtnout vysokou částku z balíku, který má za úkol vyčerpat.

Jenže kde zůstala ta hlavní otázka, za co a proč utrácíme? Zdá se mi, že tento aspekt se vytratil i z projektu CZV. Co nám má přinést? Potřebujeme to? Ospravedlňuje takováto podoba CZV skutečnost, že někde jinde bylo odčerpáno od občanů a firem v daních 200 mil. Kč, které těmto subjektům chybí? Zdálo by se, že bezstarostné utrácení zdánlivě anonymních „unijních“ dotací nikomu neškodí. Ve skutečnosti škodí každému z nás…