Ani tyto volby nám neprospějí

Stejně jako u tepláků neplatí, že čím víc je na nich proužků, tím víc jsou Adidas, ani u politického systému se nepotvrdilo, že čím víc v něm probíhá voleb, tím je demokratičtější. Ve skutečnosti když jsou volby příliš časté, demokracie ubývá, podléhá erozi. Jelikož ústředním znakem každé volební kampaně je vymezování jedněch proti druhým, agitace před hlasováním společnost štěpí do táborů jednotlivých stran či kandidátů. Pokud jsou volby vyhlašovány příliš často, rozdělená společnost nemá možnost zapomenout na křivdy a silná prohlášení a tábory jsou udržovány v permanentním nepřátelství. Společnost nedokáže zasypat vyhloubené příkopy, aby mohla táhnout za jeden provaz při prosazování elementárních kolektivních zájmů, které jinak sdílí všichni, či téměř všichni její členové. Naopak téměř všichni začínají být nespokojeni s politickou třídou jako celkem, která, bez ohledu na to, kdo je právě u moci, není schopna kvůli rychlému sledu kampaní artikulovat a realizovat dlouhodobě nutné, ale krátkodobě nepopulární cíle. Výsledkem snahy o více demokracie prostřednictvím většího počtu voleb je nakonec úplné zavržení demokratického politického systému kvůli jeho neschopnosti vypořádat se uspokojivě s jakoukoliv výzvou, pokud se její dopady očekávají později než za několik měsíců. Do tohoto bodu jsme zatím nedospěli, ovšem pocit, že politici zrazují zájmy většiny národa a vytloukají klín klínem, je ve společnosti téměř hmatatelný a stále sílí.            

Zatím posledním zavedeným volebním procesem, a jednoznačně nejzbytečnějším, je přímá volba prezidenta republiky. Toho v předchozích desetiletích vybírali poslanci (a senátoři, pokud existovali) a pravidelně, i za První republiky, to byla vcelku nechutná událost zahrnující zrady, zákulisní dohody a směnné obchody. Jenže zatímco dříve se bahnem brodili jen naši volení zástupci, nyní se bláto, i když jiného skupenství a barvy, vyvalí na každého, kdo otevře sdělovací prostředky či se vydá na sociální sítě. Zážitek rozhodně komplikující psychohygienu společnosti. Co může volič udělat, aby co nejvíce ochránil své duševní zdraví? Především by měl zapřemýšlet, co je náplní funkce, do níž bude letos v lednu někoho volit.

Prezident České republiky má sice ve srovnání s jinými parlamentními systémy více volnosti v rozhodování, ale naše ústavní zřízení má daleko k poloprezidentskému (Francie) či dokonce prezidentskému (USA) systému. Vrcholným orgánem výkonné moci v ČR je vláda (kolektivně, premiér je jen jeden z členů) volená Poslaneckou sněmovnou a jí také odpovědná. Jakou podobu bude mít exekutiva a jaký program bude realizovat, se tedy odvíjí od výsledků hlasování do sněmovny. Vláda je na parlamentu závislá nejenom tím, že ji může sněmovna kdykoliv odvolat, ale ještě více proto, že svou moc může vykonávat jen na základě parlamentem schvalovaných zákonů. Jelikož český prezident není oprávněn vydávat žádné vlastní zákonné normy a neopírá se ani o většinu v parlamentu, která by mu potřebnou legislativu dodala, je vyloučeno, aby stál na vrcholu výkonné moci. Praktickou politiku ovlivňuje především přes výběr vedoucích představitelů některých státních orgánů, hlavně České národní banky a soudů nejvyšších instancí.

Jenže vést agitaci a účinně motivovat voliče přijít hlasovat jen diskusemi nad skromnými reálnými kompetencemi by kandidátovi přineslo jasný debakl a sdělovacím prostředkům mizivou sledovanost. Ve snaze zaujmout jsou tak všichni účastníci kampaňového kolotoče nuceni nastolovat témata v obdobném spektru jako při volbách do sněmovny, tzn. orgánu se zcela odlišnou funkcí. Jelikož se kandidáti na prezidenta prezentují programem, který se podobá programu lídra strany aspirujícího na post premiéra, některým voličům se v podvědomí může zabydlet představa, že volí jakéhosi nadpremiéra, nadřízeného předsedy vlády, který vládu postaví do latě. K tomu, pokud se nemá otevřít fatální ústavní krize, nedojde, kterážto skutečnost je pro někoho opět zdrojem frustrace.

Ale že kandidát nemá moc své postoje překlopit do praktické politiky, neznamená, že na jeho ideovém a hodnotovém založení nesejde. Naopak je třeba je sledovat velmi pozorně, dokonce důkladněji než životopis. Výsledek prezidentských voleb je totiž zásadní ukazatel nálad ve společnosti. Například pokud by zvítězil pravověrný marxista, znamenalo by to, že více než polovina voličů krajně levicové myšlenky buď jednoznačně podporuje, nebo je aspoň považuje za přijatelné. Všechny relevantní strany by na to musely zareagovat posunem doleva. V tomto ohledu nemohou letošní volby pro většinu občanů této země dopadnout dobře.    

Již někdy v říjnu se od ostatních kandidátů začala otrhávat trojice favoritů: Andrej Babiš, Petr Pavel a Danuše Nerudová. Zatímco první jméno bylo samozřejmé a odvíjelo se od preferencí jím vedeného ANO 2011, o dalších pozicích rozhodovali respondenti. Ovšem ne na základě politických programů, které v té době neznali, ale podle známosti jména, četnosti jeho výskytu v médiích. Později, čím větší byl odstup trojky od ostatních, tím více lidí si vybíralo už jen mezi favority a podpora zbývajících šesti dále klesala. Rozložení sil, které bylo původně jen odrazem nálady a emocí respondentů, se stalo sebenaplňujícím proroctvím. Nyní, i když volič zjistí, že program každého ze tří favoritů jde proti jeho zájmům, nemá možnost vybrat si osobu, která by jej reprezentovala lépe, protože už je jen malá naděje, že by se probojovala do druhého kola voleb. Většina voličů nebude riskovat propadnutí svého hlasu, vybere si někoho z vedoucí trojice, a tím bude aktivně sabotovat své zájmy.  

Drtivá majorita občanů této země totiž za svůj nejdůležitější zájem považuje setrvalé zlepšování životní úrovně. Ta se odvíjí od toho, kolik si člověk může pořídit zboží a služeb. Politici na národní i unijní úrovni se ovšem rozhodli, že skrze Green Deal a další programy uměle a zásadně zdraží energie, a tím i veškeré zboží a služby. Cílem je snížit naši spotřebu a obětováním naší životní úrovně zvrátit to, co nazývají klimatickou změnou. A mezi tyto politiky patří i všichni tři favorité.

Andrej Babiš se dnes sice profiluje jako radikální kritik Green Dealu, ale byl to on, kdo nevyužil jediné právo veta, které v té věci Česko mělo, a svěřil kompetence v oblasti klimatické politiky Evropské komisi, takže nad ní členské státy ztratily kontrolu. Stejně jako obětoval prosperitu této země v roce 2019, obětuje ji ve prospěch svých mocenských a majetkových zájmů i kdykoliv příště. Navíc zvolení osoby s jeho morálním profilem by do společnosti vyslalo zprávu, že lhát a podvádět je v pořádku, a proto je pro každého čestného voliče nepřijatelný.

Pak tu máme Danuši Nerudovou, která udělala ze svého pohlaví svůj nejsilnější argument. Jistě se najde mnoho lidí, kteří si potřebují dokázat, jak jsou otevření a pokrokoví tím, že zvolí do čela země ženu. Ale stejně jako Američané, kteří se ze zvolení černocha Baracka Obamy museli následně léčit Trumpem, měli by vzít do úvahy také její ideové postoje. A to je čirý progresivismus. Podle volební kalkulačky souhlasí s prohlášením, že „uhlíkové neutrality“ musí být dosaženo do roku 2050 i za cenu zhoršení ekonomických podmínek. Funkci prezidentky chce transformovat na „mluvčí klimatické změny“, tedy vrchní lobbistku za urychlenou transformaci ekonomiky i společnosti. Pro řadového občana a voliče musí být zneklidňující i další její progresivistické cíle a fascinace pohlavím a sexualitou.  

Také Petr Pavel je ochoten tolerovat zhoršení ekonomických podmínek v zájmu uhlíkové neutrality a podporuje nátlakové akce studentů, kteří požadují urychlené dosažení tohoto cíle. Sice žije v bludu, že na této cestě není EU sama, ale aspoň požaduje přizpůsobení tempa transformace tak, aby byla sociálně, ekonomicky a bezpečnostně zvládnutelná. I zatížení progresivistickou ideologií je u něj podstatně nižší než u Nerudové a je schopen nazírat na svět i jiným prizmatem než přes pohlaví. Pavel je tedy svým ideovým založením většinovému voliči mnohem bližší, a proto na něj momentálně Babiš soustředí svou pozornost. Jeho vysněným soupeřem do druhého kola je totiž Nerudová, kterou až tehdy plnou silou svých médií demaskuje jako stoupenkyni Green Dealu s pokrokovými názory, jež jsou většině Čechů zcela cizí. Sám sebe tak bude moci postavit do pozice ochránce „obyčejných lidí“ před fundamentalisty, kteří mají v úmyslu rozvrátit ekonomiku i společnost.

V dvoukolovém volebním systému voliči obvykle v prvním kole hlasují srdcem pro toho, koho chtějí a v druhém rozumem proti tomu, koho nechtějí. Pokud nemají v úmyslu podporovat Babiše, měli by letos zvážit taktickou volbu Pavla i v prvním kole, aby si potom nemuseli vybírat mezi Babišem bez studu a morálky a progresivistkou Nerudovou.