Aby to tu bylo k žití

Naši zemi prý trápí sucho. Říkaly to mluvící hlavy v televizi, takže to musí být pravda. Obyvatel Bystřicka by možná takové tvrzení zpochybnil tím, že aktuálně je půda vodou dobře saturována s výjimkou nejsvrchnějšího půdního horizontu, a i ten byl promokřen současnými dešti. Leč při pohledu na celou ČR trend mizení vody z krajiny potvrzují dlouhodobě nízké hladiny řek, místy usychající úroda, nižší hladiny ve studních a částečně i kůrovcová kalamita.

Dobrá zpráva zní, že historická data o územních srážkách ukazují, že s výjimkou let 2015 a 2018 prší posledních 10 let prakticky stále stejně. Určitou negativní roli může hrát zvyšující se průměrná měsíční teplota vzduchu, která přispívá k rychlejšímu odpařování vody. Zde se ovšem na rozdíl od bojovníků s klimatickou změnou nedomnívám, že je člověk schopen tomuto vývoji zabránit. Jestliže je však srážek dostatek a vliv rostoucí teploty vzduchu není zásadní, potom musí úbytek vody v krajině souviset s tím, jak se člověk k této krajině chová.       

Jedna skupina příčin souvisí se stavební činností. Lidská sídla a infrastruktura se rozšiřují na úkor přírody, a přestože u řady nových staveb již je stanovena povinnost zajistit vsakování srážkových vod na pozemku, nebo aspoň převést je oddílnou kanalizací do vodoteče, obecně platí, že plocha přirozeného vsakování se výstavbou stále zmenšuje. Sucho podporuje i to, jak se dnes stavby projektují. Vysoká cena stavebních pozemků vede ke zhušťování zástavby (domy vedle sebe na malých parcelách) a omezování uličních prostorů, kde nezbývá místo na zeleň. Výsledkem je velký podíl zastavěných ploch akumulujících teplo, malý přirozený výpar a nepříznivé mikroklima (teplo+sucho).

Ačkoliv dopady expanze výstavby do krajiny nelze bagatelizovat, mnohem významnější je role zemědělských a lesních pozemků. Zatímco do kategorie zastavěných ploch a ostatních ploch spadá 843 tis. ha, zemědělské půdy je 4,2 mil. ha a lesních pozemků 2,67 mil. ha. Z celkové výměry pozemků v naší zemi 7,89 mil. ha tak zemědělská půda tvoří 53,3%, lesní pozemky 33,9% a zastavěné a ostatní plochy jen 10,7%. Je tedy evidentní, že pokud při stále stejných srážkách trpí Česko suchem, problém se nachází na zemědělské a lesní půdě. A jestliže má dojít k obratu trendu, musí se změnit způsob hospodaření na polích a v lesích.

Po druhé světové válce prošlo zemědělství v celé Evropě transformací zaměřenou na zvýšení produkce, která měla skoncovat s nedostatkem potravin, a to s využitím pesticidů, umělých hnojiv a především mechanizace. U těchto moderních pomocníků pozitivní dopady na efektivitu hospodaření rostou s rozlohou obdělávaného lánu, což vytvářelo tlak na scelování dřívějších políček do rozsáhlých půdních bloků. Ideální prostředí k pozemkovým úpravám vzniklo v Československu po agresivní kolektivizaci, která zašla nejdále ze všech sovětských satelitů. Zatímco v demokratických zemích bylo podmínkou spojení parcel do většího celku sjednocení vlastnictví skrze koupi, naše zemědělská družstva mohla vytvářet z pozemků svých členů bloky libovolně. Jako dědictví kolektivizované minulosti máme v Česku (a na Slovensku) na evropské poměry dodnes největší lány.

Jednou scelené pozemky drobných vlastníků je totiž obtížné znovu rozdělit, i kdyby o to dědicové původních rolníků stáli a chtěli se vrátit k zemědělství. Rozoráním starých polních cest zanikl přístup k původním pozemkům, a proto se obvykle vracely jiné. Typicky došlo k oddělení nějakého geometrického tvaru o požadované výměře z většího bloku, čímž v něm vznikl zub, který netvoří svébytný celek vymezený např. cestou či mezemi. Taková parcela se jen těžko obdělává samostatně. Drobní vlastníci ji proto obvykle dávají do pachtu tomu, kdo obdělává i zbytek bloku, a tím se udržuje způsob hospodaření zavedený zemědělskými družstvy.               

Jenže zatímco u JZD si členové dokázali více méně ohlídat, jak se družstvo chová na „jejich“ pozemcích, dnešní agropodniky hospodaří převážně na propachtované půdě, kterou letos mají a příští rok už ji mít nemusí. Dlouhodobé dopady jejich činnosti je příliš nezajímají, a o to jsou horší než u JZD. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na majetkově rozdrobené rozsáhlé plochy za silnicí I/19, na kterých Agria Drásov každé dva roky pěstuje řepku. To je nejenom proti všem agrotechnickým normám, ale také bezohledné k půdě, přírodě i občanům, kteří jsou ob rok obtěžováni zápachem a pylem z toho žlutého hnusu.

Jedním z nejzávažnějších dopadů dnes převažujícího způsobu hospodaření je degradace půd v důsledku rezignace na doplňování organické hmoty, především hnoje, ale v nouzi i ze zeleného hnojení či meziplodin. Navíc kvůli útlumu živočišné výroby došlo také k propadu ploch krmných obilovin, pícnin a luskovin, které půdě prospívají. Klesající úrodnosti zemědělci čelí minerálními hnojivy, jež však škodí nejenom podzemní vodě, ale i samotné půdě. S čím si však neporadí, je skutečnost, že za dvě desetiletí bez organické hmoty se půda na řadě míst proměnila v sypký prach, který podléhá vodní i větrné erozi a nedokáže zadržet vláhu. Eroze, k níž jsou rozsáhlé půdní bloky přirozeně náchylné, tak při současném způsobu hospodaření nabývá alarmujícího rozsahu. Schopnost zeminy udržet vodu snižuje i používání stále těžší mechanizace, která sice dovoluje pracovat rychleji a s nižším počtem zaměstnanců, ale půdu zhutňuje a činí náchylnou k erozi. 

Jak ukázala kůrovcová kalamita, i v lesích je dosavadní způsob hospodaření neudržitelný. Smrkové monokultury, průběžné odstraňování náletových dřevin „rušících“ monokulturu, velkoplošné holoseče a jednorázové umělé zalesňování mýtin, to vše oslabovalo retenční schopnost lesů už dříve. Dnes se k tomu obdobně jako u polí přidalo nejenom používání stále těžší mechanizace (harvestory), ale také odnímání zbytkové organické hmoty, která už není ponechávána na místě, nýbrž zpracovávána na štěpku a zpeněžována.

Z rozsahu problému je patrné, že problém „Sucho“ nevyřeší nějaké dotované nádrže na dešťovku nebo na využívání „šedé“ vody, byť ty cizí peníze pár lidem asi udělají radost. Zásadní změnu nepřinesou ani další vodní nádrže, protože když je voda v rybníce, není v půdě. Musí se změnit hospodaření na polích a v lesech, které zabírají přes 87% plochy naší země, a mají tudíž na koloběh vody v přírodě největší vliv.

Přestože se o výše popsaných trendech ví nejméně deset let, většina subjektů hospodařících na zemědělské a lesní půdě nebyla motivována své chování změnit. Ať už je jejich motivace jakákoliv, změnu budou muset prosadit majitelé pozemků, kteří je dávají do pachtu. Realisticky nelze očekávat, že by si nový přístup k užívání lesů a polností dokázali vymoci roztříštění drobní vlastníci. S novým trendem by měly přijít subjekty, které drží minimálně stovky hektarů. Což jsou vedle státu a některých církví především obce.

Problémy se suchem by měly komunální politiky vést k poznání, že dáním obecních pozemků do pachtu jejich úloha nekončí, ale naopak začíná. Jestliže připustíme, že obce vlastní lesy a pole nejenom kvůli zisku, ale i pro naplňování veřejného zájmu (příznivé životní prostředí, kvalita života občanů ad.), potom je na politicích, aby stanovili pravidla pro jejich využívání.

Ta by měla určovat zásady tvorby osevního plánu, osevních postupů a hnojení podle charakteristik konkrétního pozemku (např. bonita, svažitost ad.) tak, aby byly minimálně zachovány jeho kvality. U velkých půdních bloků by také měla být stanovena maximální výměra jedné plodiny. Cílem by mělo být dostat se ke způsobu hospodaření, který je běžný např. v Rakousku, kde se vedle sebe střídají i na větších pozemcích různé rostliny. Pro snazší pochopení doporučuji podívat se na letecké snímky hranice ČR-Rakousko. Ten rozdíl v hospodářských postupech je šokující a mnohé vysvětluje.

Rozčlenit půdní bloky plodinami však nebude stačit. Je třeba odstranit nejhorší důsledky scelování orné půdy jejím opětovným rozdělením cestami, loukami, remízky a mezemi a také znefunkčněním meliorací dále odvodňujících již vyprahlou zem. Jedná se o nepopulární opatření nejenom kvůli nákladům, ale i z důvodu snížení plochy, podle níž se určují dotace. Nicméně v dlouhodobém horizontu se vyplatí, protože dojde ke zvýšení hektarových výnosů a poklesu nákladů na postřiky a minerální hnojiva. Především se však zvýší biodiverzita, zlepší mikroklima, omezí znečišťování podzemních vod chemikáliemi a zvelebí krajina.

Pro komunální politiky je asi pohodlnější problém sucha v krajině ignorovat a čekat, až s tím „někdo“, typicky stát prostřednictvím dotací, něco udělá. Oni však nebyli zvoleni, aby vyčkávali. Občané od nich legitimně očekávají, že využijí prostředků, jež mají k dispozici (rozsáhlé obecní pozemky) a zajistí provedení potřebných pozemkových úprav k ozdravění krajiny. Je úkolem obcí a výzvou pro politiky s vizí, aby ostatním majitelům půdy ukázali cestu a vytvořili nový standard, který budou muset akceptovat i bezohledné agropodniky. Je dost dobře možné, že právě nyní se rozhoduje, jestli budeme mít v Bystřici i za dvacet padesát let klima příznivé pro život, nebo odsud všichni utečou.